Regresivní život?

Mám pocit, že celý můj život je jedna velká regrese. Regresi miluju. Mám krabice se vzpomínkama, fotky uložený ve složkách do různých období a docela často si je procházím a vzpomínám jaký to tehdy bylo. Každej rok si píšu do deníčku, co jsem loni zažila. Včera na mě přes fb vykouklo předtančení ze septimy. To jsou 4 roky a takhle s odstupem bylo legrační vzpomínat na to, jak jsem to tehdy prožívala, ale ne jenom já, my všichni. Tak nějak se ráda vracím zpátky a hodnotím svůj život skrze dosud nabrané zkušenosti.

Čas utíká nějak tuze rychle. Teď byl Silvestr a najednou je skoro konec ledna. Kam jsi zmizel ledne? Jestli to takhle půjde dál, tak budu za chvilku psát zážitky zážitky z roku 2018. V roce 2036 mi bude 40. Rok 2036 je fakt blízko!!

Na sptf si momentálně frčím Svěráka a Uhlíře. Děsně se mi to líbí, no proč asi. Poslouchaly jsme to s Klárou celý dětství. Nějak mě to uklidňuje, nějak to mám zažraný až pod kůží. Když už jde zkouškový z kopce a to nejen kvůli výsledkům (ten krásný průměr 1,11 mi to Céčko za 8 kreditů, prostě muselo zkazit, co?), ale i kvůli hromadě volného času, která je až mooc velká, Svěrák a Uhlíř jsou jasná volba.

V Tescu na Dornychu zavřeli horní dvě podlaží. Seděli jsme s Liduškou v tom třetím a sledovali lidi, jak jezdí po esklátorech jako po vyhlídkovém kolotoči, vždycky vyjeli nahoru, rozhlídli se  pak zase sjeli dolů. Některým to trvalo o něco dýl a to byla teprv sranda. Přišli k zavřeným dveřím, rozhlíželi se, pochodovali kolem, několikrát si četli informační cedulku a pak s rozhořčením a zmatením v obličeji sjeli zase dolů. Gaussova křivka v praxi.

Terkoo, muísme jít zase někdy spolu do divadla. Na nějakej moderní balet.