Nový semestr. Again.
Všude je spousta holek, iPhonů je letos snad ještě víc a moje boty na podpatky k tomu -pdfpipinka- dojmu jenom přispívají. To že to byl náhodný kauf za stovku ze sekáče už nikdo nevidí, každý slyší jenom klapity klap, klapity klap.
Chtěla bych jít ven. Do sněhu. Lyžovat a běžkovat, jezdit zase na snowboardu nebo aspoň bruslit. Ale ne za 60 korun na umělý dráze, normálně na rybníku, večer, když svítí lampa, je tam 5 dětí a dva dospělý a mráz štípe do tváří. Všichni lidi jsou stejní a všechny holky na pajdáku taky? Když se člověk zaposlouchá na chodbě, slyší jenom štěbity štěbity štěb a kdyby opravdu chtěl a luštil jednotlivé rozhovory, nejsou to žádné zajímavosti. Normální rozhovory normálních lidí o ničem a o všem. Žádná pořádná hodnota a stejně chci štěbetat taky.
Možná bych si měla začít užívat poslouchání štěbetání na chodbách a nepravidelný chození do nudné školy, protože kdy jindy budu mít tolik volna, se kterým nevím jak naložit? Cvrnk a za rok je tu první titul, cvrnk cvrnk a za další dva snad další. A pak CVRRRNK a je tu práce, od osmi do pěti, od pondělí do pátku a o víkendu výlety za rodičema. 40 let nebo kolik? To nezní jako moc volna, moc zábavy. Ale když mě se tohle moje přehnaný volno nelíbííí. Nelíbí se mi všechny ty věci co bych chtěla dělat, co si je plánuju, ale nedělám je, protože a) nemám s kým, b) nemám peníze, c) jsem tuze líná. Jak najít tu hranici, tu motivaci, tu vnitřní sílu zařídit si život?
