Jak jsem potkala svou spřízněnou duši

Naučila jsem se, že zelený čaj se zalívá vodou na 70°. A že největší zábava je ho zalívat s party blikající a barvy-střídající konvicí.
Rozlívala jsem víno podnapilým vysokoškolákům a vysvětlovala jim odrůdy a doporučovala jim polosuchou Rulandu šedou. (paradoxy života)

Co má dělat křesťan, pracující ve farmacii, když si u něho chce zákazník koupit potratový pilulky?
A jak se vyjímá to, že jsem prodávala lehké drogy v mém životopise?

Taky jsem potkala zoologa Vláďu, kterej se věnuje soupisu všech savců v NP Šumava. Vlastně to není moc zoolog, ale těch savců je jenom 30. V celý ČR je těch druhů jenom asi 60. Není to strašně málo? Vláďa mi vysvětlil, že rosomák žije na Sibiři. A taky v Česku, protože před 3 lety utekl z Brna a od té doby ho nikdo neviděl. Vláďa je šťastně ženatý a je super. A je to lesák. Představuju si, že jednou vezme svoji ženu, poseká pár stromů a postaví jí chalupu někde na kopci. Budou si tam vařit čaj a krmit veverky.

Hladila jsem 60 minut květ magnolie, až napůl zhnědl. Krmila jsem kapry starým chlebem a kapři u toho hráli sumo. Viděla jsem Anas platyrhynchos úplně zblízka a její modrá hlavička se kovově leskla. Zpívala jsem nahlas při procházce i nahlas při sezení na louce. Zpívala jsem a brečela dohromady za hlasů stovek dalších lidí a bylo to  d o k o n a l ý.

A potkala jsem kluka v flanelové košili, se zrzavou bradou. Kluka, co studoval dějiny umění, ale nechal toho a teď sází stromy. Kluka, co vyjadřoval všechny moje pocity slovama a povídal si se mnou a já s ním, přestože jsme se vůbec neznali a bylo to milý. Hodně milý. Byla to moje spřízněná duše, duše, jejíž cesta se náhodou srazila s tou mou, pozdravila mě a pak mě obejmula na rozloučenou mezi Kauflandem a Lidlem. A nebylo v tom nic jinýho. Jenom přátelský rozhovor plný vnitřního odpočinku. Pocit, že cokoliv děláš, děláš správně, protože existují lidi, co vidí spoustu věcí stejně. I když to možná není uplně ono. Těžko se to popisuje, ale všem vám přeju, abyste někdy potkali aspoň jednu ze svých spřízněných duší. Svět je potom o trošku hezčí ;)

Pavel mi pověděl, že chodí do Desertu na evangelický bohoslužby a jede domů dřív jenom kvůli divadlu Víti Marčíka. Víti Marčíka, toho geniálního umělce, kterýho znám asi 3 minuty svýho života a bezmezně ho obdivuju. Potom mi vykládal, jak se od září učí na harmoniku a hraje písničky od Radůzy a Pod dubem, za dubem. A že hledá brněnskýho sochaře nebo kováře, který by ho vzal pod svoje křídlo. Shodou okolností znám oba.

Chci říct, svět je tam venku. Pro mě určitě. Ne v civilizaci, ne v hromadě zážitků ale třeba tam nahoře, ve Vláďově chalupě s veverkou u nohou.
Nedejme se k spánku svésti.

Snídám zmrzlinu

Borůvkovou.

Sháním padáková lana v Army Storu a snažím se obhájit svůj nápad s etiketama na svíčky z papíru. Jenomže papír hoří, vědělas to Báro?
Dneska ráno jsem si vzpomněla na rosomata a zahradního mývala, jak každou fyziku řvali na Gončiho LEŽ! LEEEŽ! A jestli mají nějakou hodinu na vysoké, kde to můžou opakovat. Nebo jestli by, kdyby studovali fyziku, vůbec měli nějakou hodinu, kde by si to mohli dovolit.

Blíží se Majáles a já si vzpomněla, jak panda omdlela v davu podnapilých studentů. Vážně se to stalo, nebo se mi to zdálo? A proč nejdeme oslavovat jaro, když už jsme konečně ti vysoko-studentíci?

Chtěla bych vidět děti karotky Karolíny a zahradního mývala. Jestli má Bůh aspoň trochu smysl pro humor, tohle by se mělo stát. Nebo bych je radši možná vidět nechtěla. Protože víc Sheldonů už tenhle svět asi nezvládne. No dobře, možná jednou bych na ně nakoukla. A hodila jim do postýlky mikroskop nebo něco, aby se zabavily.

Každej týden čtu minimálně jednou nahlas. A v botanickým semináři nedělám nic jinýho, než že kreslím kytky. Sasanku, violku, petrklíč a borovici pinii s těma nejlepšíma semínkama eva, co stojí 80 korun a já ve středu snědla půlku hrníčku. A mrtvej plameňák hnedka zbělá. Věděli jste to?
A taky píšu rukou. Existují ještě nějací vysokoškoláci, co tohle ještě umí? Nebo výtvarka, hudebka a tělocvik zanikají při přijetí na fakultu strojního inženýrství?

Asi po měsíce jsem včera zahlídla veverku.Jenom se mi mihla před očima, se svým nadupaným batohem bez nůžek. Připomíná mi srnečku a její krámy, ale srnečka má aspoň svoje malinký růžový nůžky, který mi vždycky zachrání život. Veverka ne.Omylem jsem napsala sranečka místo srnečka a je to nejvtipnější věc dnešního dne. Smutný, ale stále se směju.

Bělá se plachta osamělá

v mlžném oparu modravém

Co hledá v dálce lod'ka smělá ?

Proč opustila rodnou zem ?

Proč mám na ISICu knírek?!

Veverka je nechutná šprtka a už má nastudovaný celý povinný botanický penzum. A beztak i latinsky. Přeju jí to
LEEEEEEŽ.

Jo a nemáte doma někdo podkladový koberec navíc?

Velmi zdařilá malůvka

LEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEŽ!

(2)Pusheenka: Spišský hrad

Pusheenka miluje. A Pusheenka doporučuje!

Chci být sám stebou. And that's the way of život.

Má milá, jak ti je, tak jak ti je?

(Chinaski jsou zakořenění v mým dětství. A nezmění to ani jejich současný hudební 'výtvory')

Včera jsem došla k tomu, že definicí toho nepochopitelnýho pocitu, kterým se stane život, když se zastavím je Vesmír. Protože vesmír je to všechno. Je tak obrovský, že je neuchopitelný, je to tajemství života a je to krásno. Protože hvězdy a galaxie, fialová se zlatou, nebe a mraky. Pro mě je to stejně všechno Bůh, jenomže Boha nikdy nikdo neviděl. Vesmír můžu zahlídnout aspoň večer. A vesmír aspoň tak trochu 'znázorňuje' všechny ty pocity, co dělají svět nejhezčím místem k životu.
A to je ono. Na světě je tolik všedních radostí, který zpříjemňují den, ale tak nějak potají. Před pár dny jsem byla na schůzce v téměř cizím prostředí, se skoro cizíma lidma, s cizíma pocitama. A tou jedinou oporou, tou známou a uklidňující věcí v tamtom světě a spojkou s mým známým světem bylo teplo z hrníčku v mé ruce. Držela jsem ten hrnek čaje a bylo to. Bariéra se prolomila, to teplo bylo příjemno. To teplo mi pomohlo být mnou. A to je zvláštní a zajímavý, protože to zpětně vidím ve spoustě situacích.

Myslím, že jsem nejšťastnější právě jako katolík. Věřím na zázraky na přímluvu i na zázraky jen tak. Věřím, že sny se splní a každý člověk má šanci žít nejlépe, podle něho samotného. A věřím, že láska je čaroděj a ticho prý léčí. A že dobro stejně nakonec zvítězí! 

Zní to jako pohádka. Jako hromada nesmyslných planých řečí jedné zamilované holky. Ale život se někdy může zdát jako pohádka. Někdy, když přijde On a všechno na tu pohádku nevědomky promění.

Ale slíbila jsem, že o něm ty články nebudou. Protože on v mým blogosvětě není žádný zvíře. Je to jenom On.

„Mám dnes blíž k Bohu. A při mších v kostele jsem se přestal stydět za svůj hlas. Protože tam se zpívá pro radost. Nikdo vás nekontroluje, jestli zpíváte dobře nebo falešně. Takže je to úplný opak toho, jak si to pamatuju z hudebky ze školy. Tam jsem měl dokonce zpívat zakázáno, že prý jsem to neuměl. A já neříkám, že umím. Ale tam jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se řeklo: ‚Pojďme si společně zazpívat! Jen tak – protože je to fajn.‘“ (fb Humans of Prague, 2016)
Taky to neumím. Ale v kostele zpívám vždycky.
Hudba proměňuje situace a vnitřní nastavení věcí. Jsou v ní vzpomínky a všechny pocity. a teď mě omluvte, jdu se naučit hrát na kytaru.

(Timo)

P. S. Snad jsem Rosomatovi aspoň trochu vyhověla, ikdyž tuším, že to nebyl uplně jeho šálek kávy. Nebo čaje. Teplýho čaje ;)