Jak jsem potkala svou spřízněnou duši

Naučila jsem se, že zelený čaj se zalívá vodou na 70°. A že největší zábava je ho zalívat s party blikající a barvy-střídající konvicí.
Rozlívala jsem víno podnapilým vysokoškolákům a vysvětlovala jim odrůdy a doporučovala jim polosuchou Rulandu šedou. (paradoxy života)

Co má dělat křesťan, pracující ve farmacii, když si u něho chce zákazník koupit potratový pilulky?
A jak se vyjímá to, že jsem prodávala lehké drogy v mém životopise?

Taky jsem potkala zoologa Vláďu, kterej se věnuje soupisu všech savců v NP Šumava. Vlastně to není moc zoolog, ale těch savců je jenom 30. V celý ČR je těch druhů jenom asi 60. Není to strašně málo? Vláďa mi vysvětlil, že rosomák žije na Sibiři. A taky v Česku, protože před 3 lety utekl z Brna a od té doby ho nikdo neviděl. Vláďa je šťastně ženatý a je super. A je to lesák. Představuju si, že jednou vezme svoji ženu, poseká pár stromů a postaví jí chalupu někde na kopci. Budou si tam vařit čaj a krmit veverky.

Hladila jsem 60 minut květ magnolie, až napůl zhnědl. Krmila jsem kapry starým chlebem a kapři u toho hráli sumo. Viděla jsem Anas platyrhynchos úplně zblízka a její modrá hlavička se kovově leskla. Zpívala jsem nahlas při procházce i nahlas při sezení na louce. Zpívala jsem a brečela dohromady za hlasů stovek dalších lidí a bylo to  d o k o n a l ý.

A potkala jsem kluka v flanelové košili, se zrzavou bradou. Kluka, co studoval dějiny umění, ale nechal toho a teď sází stromy. Kluka, co vyjadřoval všechny moje pocity slovama a povídal si se mnou a já s ním, přestože jsme se vůbec neznali a bylo to milý. Hodně milý. Byla to moje spřízněná duše, duše, jejíž cesta se náhodou srazila s tou mou, pozdravila mě a pak mě obejmula na rozloučenou mezi Kauflandem a Lidlem. A nebylo v tom nic jinýho. Jenom přátelský rozhovor plný vnitřního odpočinku. Pocit, že cokoliv děláš, děláš správně, protože existují lidi, co vidí spoustu věcí stejně. I když to možná není uplně ono. Těžko se to popisuje, ale všem vám přeju, abyste někdy potkali aspoň jednu ze svých spřízněných duší. Svět je potom o trošku hezčí ;)

Pavel mi pověděl, že chodí do Desertu na evangelický bohoslužby a jede domů dřív jenom kvůli divadlu Víti Marčíka. Víti Marčíka, toho geniálního umělce, kterýho znám asi 3 minuty svýho života a bezmezně ho obdivuju. Potom mi vykládal, jak se od září učí na harmoniku a hraje písničky od Radůzy a Pod dubem, za dubem. A že hledá brněnskýho sochaře nebo kováře, který by ho vzal pod svoje křídlo. Shodou okolností znám oba.

Chci říct, svět je tam venku. Pro mě určitě. Ne v civilizaci, ne v hromadě zážitků ale třeba tam nahoře, ve Vláďově chalupě s veverkou u nohou.
Nedejme se k spánku svésti.