Život na PdF

Blíží se 4. týden semestru (to jako už?) a to znamená, že už jsem měla docela dost času na aklimatizaci a porovnání nového prostředí s tím starým. Rozdílů je víc než dost, ale celkově musím říct, že se mi ta změna líbí. Na přednáškách profesorům rozumím, učební materiály jsou zajímavé a ve čtvrtek jsem věděla dokonce skoro všechny odpovědi na otázky v prezentaci. Málem jsem získala plusový bod. A to by se mi na PřF asi nestalo.

Ale hezky popořádku: Největším rozdílem, který jsem samozřejmě předpokládala, ale i tak mě zvládl překvapit, jsou holky. Všude samý holky. Na oboru je nás necelá stovka a mám jenom jednoho spolužáka. To se však netýká jenom specky. Ty holky jsou všude. Po cestě do školy, po cestě ze školy, ve škole, všude, skupinkujou se, pomlouvaj, chichotaj se a koukají se ti boty. Začala jsem hrát hru: Tahle holka určitě chodí na PdF, pokaždé, když čekám na šalinu. 'Překvapivě', všechny moje tipy vystoupí na Poříčí se mnou.

Další změnou je chybějící jídelna. Chodím na Viničky (no, byla jsem tam 2x) A cesta tam trvá asi 10 minut plus pěší výšlap kopce. Dalo by se říct, že v Kampusu mi ti vlastně trvalo stejně, jednou jsem si počítala kroky a z laborky až do fronty na jídlo to ten kilometr dalo. V Kampusí jídelně dělali pizzu, ale ta mi nechybí. Spíš tam nebylo tolik lidí, a byl tam prostě větší výběr. Všeho. A tácky s použitým nádobím odvážel samojezdící chodníček. Když jdu na Viničky, připadám si jak ve věku mých studujících rodičů. Stará komunistická budova, uvnitř s komunistickou podlahou, fronta na jídlo až ven a po dojezení musím nádobí pěkně roztřídit a ještě vyhodit kelímek (ne že by mi to vadilo, jen je to jiný!). Na rozdíl od Kampusu tu mají čepovanou kiwi šťávu za 5 Kč. Nebo mango šťávu. A ve čtvrtek byl dokonce jakejsi jahodovej pohár, akorát přes tu frontu už na mě nezbylo. Taky vám tady opečou rybu na počkání. A ta ryba je moc dobrá a je to ryba, takže mňam. Plus mám pak dobrej pocit z toho výšlapu. Ale stejně mě trochu mrzí, že pajdák nemá jídelnu vlastní, Dokonce ani v malinkým bufetu se nedá platit Isicem, tak na co ho teda potom mám?

Dále mi chybí kampusácká knihovna. Když si to vezmu zpětně, bylo to takové moje útočiště, byla jsem tam každej den a měla jsem to tam fakt ráda. Měla jsem tam vytipovanej oblíenej počítač, všude se válely sedací vaky, jednou jsem tam spala na pohovce a taky tam měli na pujčení deky. Nikde žádná výzdoba, všude jenom pollice s knihama a stoly s židlema. Ideální podmínky ke studiu. Na Pdf jsou mezi počítačema barevný plexiskla. Růžový, zelený a taak. Navíc se mi už dva přístroje nechtěly přihlásit a podezírám z toho právě PdF a jejich neschopnost komunikace s IF techniky. V téhle knihovně si navíc můžete půjčit na čtení i beletrii a to mě trochu znervozňuje. Chci se držet akademického prostředí, jinak se nenaučím už vůbec nic. A žádný pohovky. Jenom 4 patra kdo ví čeho. Na co 4 patra?

Nejvýraznějším faktem, který celej pajdák vystihuje, je však tento: Na PdF jsou narozdíl od Přírody na záchodech přebalovací pulty. (A taky potkávám děti v kočárkách a v šátcích na chodbách docela běžně.)

Mou oblíbenou změnou je délka předmětů. Na přírodě trvala většina přednášek 3 hodiny. V prvním semestru jsem byla na přednášce, co trvala dohromady hodin asi 5 a týkala se disturbance pralesů. Nyní mi většina předmětů končí po 45 minutách a to je trochu nezvyklý rozdíl. Snad jedna jediná přednáška má hodinu a půl a na tu jsem zatím vždycky došla pozdě. A jednou vůbec.

Taky profesoři jsou milí a působí tak nějak.. dostupně. Ani bych se nedivila, kdyby se zapletli se studentkama. Zdá se, že si docela potrpí na svých titulech a na svých úspěšných kolezích, ale jinak působí takovým nápomocným dojmem a to je milé. Jeden z nich mi konečně rozlouskl oříšek, proč lidi s fialovýma kontaktníma čočkama nevidí fialově a to bylo taky milé. Další nám prozrazuje po každé hodině jednu otázku z testu. Ale nepředbíhejme, všechno se uvidí až u zkoušek.

Musím číst knihy, psát eseje, chodit na hodiny a podepisovat se na prezenčky, Žádný protokoly, žádný mikroskopy, žádný medvídci za účast. Jenom holky s Iphonama, Macama, umělýma nehtama a kdo ví čím ještě. Jsem bezmocné zvíře a oni jsou les. Ale to nevadí, protože i to plaché zvířátko jednou udělá krok a vejde do lesa. Aspoň přední tlapkou.

Alee, líbí se mi tam. Pár věcí je jinak, ne hůř a né líp, jen jinak. Ale celkově je to povídání moc zajímavé. Dozvídám se spoustu nových věcí, chápu problémy a nořím se hlouběji do poznávání. A baví mě to. Tak snad to nepřejde. Snad ze mě bude paní logopedka nebo kdo ví co a bude mě to bavit. Budu šťastná a to je all that matters.

Čao!