Život na PdF. A taky všude jinde: Jak se Baromilka s Vojtatrou na nizozemskou svatbu dostali

Bylo nebylo, jednoho (na Nizozemsko zjevně) krásného upršeného jarního blátivého dne si jedna útlá Češka a jeden asiat se znamínkem na nose řekli uprostřed městské cyklostezky své ano. Respektive, romanticky se v tom dešti a na kolech políbili. A od té doby se jim svět obrátil zcela na ruby, lítali a jezdili z krajiny do krajiny, zapomínali si eura doma, vyhrávali rýče na vesnických zábavách, nepili alkohol a pletli se ve svém vlastním vyznání. Ani jedno (a mnohé další) z toho je ovšem neodradilo a o několik let později si řekli své Ano doopravdy. Ve skutečnosti si řekli I do nebo Yes nebo možná obojí. A to hned několikrát (k podrobnostem se ještě dostaneme).

Střih.

Baromilka s Vojtatrou vstupují do Pražského bytu a bojují s gaučem. Baromilka se utírá do psího ručníku. Po ne až tak vydatném spánku opouštějí byt s cizími klíčky v kapse a žádnou snídaní v žaludku. Nasednou na metro A a stráví v něm půl hodiny (to se dá?). Po všelijakých peripetiích s nuceným vypitím sbalených tekutin před letištní kontrolou, jedním testem na drogy a dvěma příručními zavazadly vstoupí jejich nohy na onu svatou půdu: Letadlo, ten technický skvost je tady! Vojtatrovi zaří očička.

Střih

Lístek na vlak stojí miliony, ale jiná cesta není. Amsterdam = vůně trávy. Mimozemšťani a LSD všude. Kanály a turisti všude. Jé hele, ta paní nemá oblečení! Jé hele, další taková, do jaké uličky jsme to zase vlezli?!(red light district, poznatek redaktora.) Všechnu naši poslední naději vkládáme na amsterdamském mostu do malé karamelky.

Střih.

Karamelka letí přímo do kanálu.

Střih.

Turisti se otáčí po našem výbuchu smíchu. Vydáváme se směrem Ann Frank Huis, bohužel ho míjíme jenom zvenku. Vzdalujeme se od historického centra až konečně dorazíme k autobusovému nádraží na Flixbus. Místo zeleného se však objeví bílá potvora a tak naše rezervace na místa úplně vepředu nahoře (no taaak!) úspěšně propadá. Groniningen. Potkáváme naši rodinu. Manželská postel. Huráá, zvládli jsem to!

Následující dny se sestavovaly z různých pofidérních činností jako například pečení stovky svatebních muffinů, hledání polních květin a sbírání sladkovodních mušlí ve vesnickém kanálu, pečení svatebního dortu bez potřebných surovin, zdobení svatebního dortu nevěstou pár hodin po obřadu, přípravou svatebního menu s palestinským šéfkuchařem, povídání o zázracích s místními protestanty, oblékáním se na svatbu na restauračních záchodcích. Petruška celou dobu nezavřela pusu. Lidi se nás stále dokolečka ptali, jestli jsme manželé. Naučili jsme se indonézský lidový tanec. Pomodlili jsme se Otčenáš ve staročeštině.

Nejlepší pro mě bylo vyzkoušet si holandský způsob bicyklování - na kruháči máte přednost, na přechodu máte přednost, na mostě čekáte, než projede loď a most ze vrátí z vertikální do normální horizontální polohy.Hierarchie loď-kolo-chodec-..-..-..-auto funguje!

Co udělat příště jinak?
1) naučit se držet svatební kytici. Není to tasený meč, je to ozdoba, krindy pindy!
2) nakoupit víc alkoholu a nekončit svetbní party v deset. Sousedi nesousedi, člověk se bere jednou v životě
3) brát se jednou v životě. Ne podruhé, jen tak naoko, protože real svatba už proběhla o pár měsíců dřív a o pár krajin vedle. Pak to nemá žádný napětí, jestli nevěsta řekne ano nebo ne.
4) zaplatit těch pár tisíc navíc a mít majestátní dort, který se nemusí dodělávat v den svatby. fakt.

Každopádně to bylo super. Všichni lidé, které jsme potkali na nás byli strašně milí (až na Klaščinu rodinu), pomohli nám s čím se dalo, obdarovali nás jídem a půjčili nám bicykle. Mohli jsme se s minimálními náklady podívat na druhou stranu Evropy. Mohly jsme být součástí Klaščina vysněného dne. Mohly jsme letět letadlem a legálně sdlet manželské lože.