Můj život se dělí na hudební skupiny. Na období s kapelama. A ty kapely se pak stanou navždy, navždy, nedílnou součástí mě. Dneska jsem v tescu osahávala flanelový košile (protože jak líp využít hodinu volna, než sahat na příjemný materiály!) a začali hrát MDLD. Uplně potichu, z jednoho malýho repráku, kterej byl přímo nade mnou. Náhody stále nexistují! Zpívala jsem si v tescu, nic nekupovala a jenom tančila na jezdících schodech. A pak jsem nasedla do 61. Do autobusu směr Kampus, Bohunice, směr Kamenice, Bohunice, směr ekologická a evoluční biologie. Ironicky jsem vystoupila na ulici Poříčí, ale těsně předtím než se tak stalo, mi v tom autobuse začali do uší hrát Charlie Straight. Vlna dopaminu a serotoninu se vyplavila a přitom je to tak dávno. Tak dávno, kdy jsme seděly s Terkou na zábradlí před Flédou a připravovaly se na náš první koncert v životě. Šly jsme do klubu a já se cítila jako velká holka. A pak jsem chytla konfety, měla v rukách Albertovy kalhoty a ty konfety jsem si doma nalepila do deníku. A pak jsem tak jednou byla v Brunu, pobíhal tam Mikeš a jeho táta hrál na kytaru a vypadal úplně stejně jako zpěvák z Poletíme? Ale nebyl to on, byl tam jenom Mikeš a všechno bylo i tak dokonalý.
Občas bych chtěla jít na koncert v bazéně. Nebo si aspoň znovu zpívat v bazéně.
Žádné komentáře:
Okomentovat