Život vysokoškoláka a zkouškové, to je parádní období jak si rozhodit celej systém. Celej život.
Já to zvládám docela obstojně. V tyhle chvíle se zdá, že nic nedává smysl, že všechno je zbytečný a rutinní, ráno vstanu, vyčistím si zuby a je večer, pak zas ráno, vstanu a jsem zase v koupelně. Furt dokola. Dnům chybí smysl a náplň a řád a já to nějak nedávám a každý ráno se u zrcadla ptám, to jsem zase tady?
Sepsala jsem si celej svůj rok 2016. Ze všech těch prožitých událostí si pamatuju jenom to dobrý a většina nepříjmených zážitků jako by ztratila svůj smysl.Vybavují se mi ty krásný momenty jako třeba bruslení v Itálii nebo západy slunce u moře. Výhled na Spišskej hrad. Procházka na Landštejn, obědy v Annapurně a pohled na Klárku v bílých šatech. Celej ten rok byl skvělej a plnej tolika neočekávaných a skvělých věcí, až se zdám sama sobě vyjímečná a poctěná tolikým štěstím. Hádám, že každej člověk může doopravdy vnímat svůj život jako to největší dobrodružství ušitý zrovna jemu na míru, že to jde a že to tak je, ale můj rok byl prostě můj a byl udělanej přesně pro mě.
O Vánocích jsem zjistila, že nedám dopustit na svoje kamarády. Že všechny ty večírky, Poletíme písničky, nesmyslný výlety do IŠEI, inside joky a hraní na kytaru prostě miluju. Letošní Slavonice jsou toho dokonalým příkladem, naprostá harmonie, spokojenost a štěstí, že můžu být s těmato lidma na tomhle místě a prostě být Blbára nebo jenom Bára, ono to je jedno a stejně to vyjde na stejno. Být já a se spoustou lidí a stejně se cítit správně. Užít si tyhle vysokoškolský okamžiky dokud to jde, protože potom to už nepjde a všichni se rozutečou. Ale dát lidem šanci a dát jim prostor. Don't rush anything.
Dostala jsem pod stromečkem dokonalou knihu a je to snad ironie, protože knihy pod stromeček nedostávám nikdy, ačkoliv si to vždycky tajně přeju. Přečetla jsem ji snad ani ne za týden a opravdu litovala některých svých rozhodnutí, některých životních stavů, situací a změn. Chybí mi pondělní talky a moc. Chybí mi sdílení životů a nežití teď a tady. #tutajteraz.
Zjistí člověk vůbec někdy, kdo je?
Zjistí vůbec, jak správně žít svůj život, jak si najít čas na věci?
Já hádám že ne. Že to prostě nejde a všichni lidé na celém světě jsou stejně ztraceni sami v sobě, jako jsem já ztracená v sobě. Ale vím, že chci žít takhle dál. Že jsem nesmírně #gifted a že můžu a umím být šťastná s tím, co mám už teď.
Díky.
