Vánoční myšlenky

Dneska jsem usla po obědě a spala tři hodiny. Probudila jsem se v 6 a bylo mi to líto. Byla jsem na sebe naštvaná, proč jsem zase usla a proč tak na dlouho? Vždyť jsou Vánoce. Ale překonala jsem to. Šla jsem za rovnou a nakonec se z toho vyklubal moc fajn večer plný smíchu a zábavy. A vyšlo najevo, že během mého spánku se stejně nic zajímavého nedělo, takže jsem ani o nic nepřišla.

U nás jsou Vánoce hodně rodinné. V jeden den přijedou všichni sourozenci a celý den jenom jíme, povídáme si a hrajeme deskové hry. Jo, a je to mega náročné, psychicky to všechno unést, dostat se ke slovu, nepohádat se s mamkou, vybojovat si místo u deskovky. Ale je to krásný. Protože jsme rodina a všechny nás to spojuje dohromady. Jsme tu každý rok a je to krása. A měla bych za to být vděčná.

Příští rok už to bude asi všechno jinak a mě to vlastně doteď ani moc nevadilo. Vlastně jsem se těšila, že vypadnu tady z toho chaosu a mumraje a zažiju Vánoce trochu inak. Těším se pořád, protože jsem zvědavá. Ale už teď mě napadá, že mi to tady bude chybět. I když se svoje ideální Vánoce představuju úplně jinak, tak tohle mi chybět bude stejně asi vždycky. Ta naše oslava!

Letos jsem dostala takové všelijaké dárky a musím se přiznat, že mě to na Štědrý večer dost mrzelo. Protože dárky ode mě byly skvělý, všichni z nich měli fakt obrovskou radost, ale na opačnou stranu se to moc nepovedlo. Až dneska mi naplno došlo, že ty dárky jsou pořád a vždycky budou vedlejší, že nejdůležitější je společně se pobavit a BÝT spolu, ať už to znamená cokoliv. Díky za to.

Brno foreva

Rozhodnutí poslouchat Bedřicha Smetanu ve sprše hodnotím velice kladně.

Bioodpad není odpad

Koncept z léta

Poslední dobou kolem sebe vnímám spoustu inspirativních lidí. Myslela jsem, že nemám žádný profesní ambice, že mým snem vlastně je najít si manžela, založit rodinu, starat se o děti. Ale čím dál víc tam vnímám i další věci. Touhu se vzdělávat v oblastech, co mě zajímají. Touhu vybudovat si nějakou svou pidi kariéru a dostat se do vedoucího postu. Dělat víc a být za to ohodnocená, nejenom finančně. Neskončit svou kariéru jako asistent.
Minulý týden jsem byla sama doma, sama sama sama jenom s Vojtíškem. Chodili jsme do práce, vařila jsem večeři, uklízeli si podle sebe. Zavedla jsem si misku na bio odpad a radovala se z procházky ke kompostu. Bylo to skvělý.

"Bio odpad není odpad! Je to důležitá surovina pro přírodu"

Malá vítězství

Právě jsem uběhla dva kilometry bez přestávky. Je to pro mě velký úspěch.
Snažím se začít s během už od loňského léta. Říkám tomu, že běhám, ale 13 záznamů na mé běhací kartičce dává dohromady přesně 1 běh za měsíc. Takže snaha začít s během je asi přesnější. Když už běžím, tak stále tu stejnou trasu. 2 kilometry tam, 2 zpátky. Občas je to běh, většinou procházka; chvíli běžím, dlouhou chvíli jdu a takhle pořád dokola.
Ale dneska se stal ten přelom, a já uběhla celou cestu tam bez zastavení. Cítím se jak nějaký superhero, přitom každý zdravě se pohybující jedinec si ťuká na čelo. Ale pro mě je to obrovský úspěch.
Mým snem je doběhnout ty 4 kilometry bez zastávky. A půlka snu už je za mnou.

Díky tomu si posiluju vůli. Posiluju svou vnitřní motivaci a vytrvalost a to jsou věci, které se do života hodí. A mám pocit, že nic není nereálný. Že můžu dokázat cokoliv.
Tak například letošní dobu postní jsem se postila od cukru. Přes 6 týdnů bez cukru, jenom v neděli. Zdálo se to nereálný, ale jo, zvládla jsem to. Teď mi to přijde jako levou zadní. Takový vítězství mě posouvají a jo, možná to zní jako blbosti, ale já to vnímám jako skvělou věc. S Vojtechem jsme byli už 70x plavat. Asi za dva roky. Jo, vlastně to jsou jako 3 plavání do měsíce, ale i to je víc než nic. Měsíc ani týden zase nejsou nekonečný. A tři plavání do měsíce jsou plavání skoro každej týden, pokud to skoro trochu prodloužite. A to už je cool. Jsem na nás hrdá.

Vlastně je to strašně super. To bude možná to, jak jsme se v občance učili, že je člověk od dvaceti do třiceti na vrcholu svých fyzických a psychických sil.

Tak, teď ještě zvládnout ty státnice a můj superpower bude až do nebes, wohooo.

(psáno v opojení běžeckých endorfinů)

Jedno Monte pro vás?

Dneska jsem si poprvé pustila Daily mix od sptf a líbil se mi. Nebylo tam sice žádný překvápko, ale odhadli mě dobře. Smutný, pomalý, zamilovaný. Well done.

Tento týden jsem na praxi v cizí školce. Cizí proto, že to není moje školka kde pracuju (já fakt pracuju ve školce, to je HUSTÝ! Barčin život aneb jak se plní sny...). A tak jsem přemýšlela, že už mám pár praxí za sebou a už jsem pár školek pochodila. Vlastně tohle je čtvrtá školka ve které jsem byla. Všechny byli státní, 3 z nich v Brně a jedna vesnická. A na každé mi něco vadilo. Vlastně nejlíp na tom byla ta vesnická, ale možná to bylo i tím, že to byla jediná běžná školka. Můj subjektivní názor je, že ta školka je lepší, protože je na vesnici.

Pracovat s děti celý život je určitě vyčerpávající. Ale nemělo by být zas tak, že jsou některé učitelky na pokraji zhroucení po pár letech práce. To mi přijde trošku zvláštní.

Možná mají Montessori pedagogika a alternativní přístupy obecně vážně něco do sebe.

Bavím se tím, jak mě všechno, čemu se momentálně věnuju, výrazně ovlivňuje. Ale většinou jen v tu danou chvíli. Pracuju v Monte a už přemýšlím, že bych si udělala Montessori kurz za několik desítek tisíc. Za půl roku tam pracovat nebudu a určitě si na to ani nevzpomenu. Nebo jo? Když já po těchto zkušenostech nevím, jestli chci ještě někdy pracovat v běžné školce. Na děti se tam kříčí, děti se ponižují, pomlouvají, zesměšňují. Aspoň tam, kde jsem byla. Děti se hodnotí. Děti selhávají a pořád jsou tlačeni do nějakého výkonu, pořád se musí zlepšovat a je jim to zdůrazňováno, vždyť ve škole se přece s nima nikdo mazat nebude, že jo. Na jednu stranu to chápu, ale na tu druhou, větší stranu, je mi z toho, jak to tady systém nastavil smutno. A trochu se bojím, že to není jenom moje ojedinělá zušenost.

Tento a příští týden vrcholí bakalářkové šílenství. Doufám, že se mi to povede a zvládnu to dopsat. Mám strach, i když to racionální já tam vzadu v hlavě ví, že to zvládnu. Ale stejně jsem kvůli tomu nervozní, ve stresu a občas nemůžu usnout, protože myslím jen na to, kolik zbývá stránek. A potom to skončí tak, že nepíšu nic a radši smolím tenhle článek. Hmmmm

Co ze mě bude až vyrostu? A vážně chci studovat tuhle školu?
(odpověď j, že asi zas tak ne, ale co už teď)
Člověk by měl někdy vážně poslouchat svoji mámu.

"Život co máš je tvůj, tak miluj co je" - Tomáš Klus

Tak už je to 14 dní. 2 týdny trošku jiného života než na jaký jsem zvyklá. Ale, ještě to není uplně ono, protože teraz mě skoro každý den vítá doma otevřená náruč mého nejdražšího a to není můj normální život. Teda, zatím by asi neměl být. Ale i to za chvilku skončí a pak to bude půl roku všechno ještě trochu jinak, ale asi i tak dost podobně.

shrnula bych to jednoduše:

 - mít doma Vojtu?

geniální

 - mít pravidelný příjem?

geniální

 - objímání dětí?

geniální

Jsem šťastná. Možná to vážně dělá tahle trojkombinace, ale poslední dva týdny jsem vkuse šťastná. Ne tak normálně šťastná. Obrovsky přemíru šťastná.

Líbí se mi, že si moje tělo už navyklo vstávat po šesté a usínat kolem jedenácté. Líbí se mi, že jsem si našla způsob, jak trávit čas v autobuse, že přemýšlím nad životem, že mám program daný dopředu a vím s čím počítat. Líbí se mi, že jsem s dětmi sama a necítím tlak shora, že mám svobodnou ruku a moje práce je oceněna. Líbí se mi, že moje kolegyně jsou naprosto naprosto normální holky. Líbí se mi, že poznávám Brno zase z jiné strany a učím se řešit zase jiné situace. Líbí se mi.

Asi je to klišé, ale mně jsou klišé docela fuk. Mám ráda svůj život. Jsem spokojená s tím, co mám, co dělám, s tím kdo jsem. To je asi klíč ke spokojenosti, být rád sám sebou.
Dneska mě napadlo, jestli můj život není nuda? Jestli vážně tohle může někoho nadchnout, někoho oslnit, že nějaká tuctová mladá holka je zamilovaná, waau. A pracuje ve školce, no waau waau, so much kariéra/úspěch/talent. Ale mně je to tak nějak fuk. Nejde přece o to někoho oslňovat, před někým se vytahovat. Je fajn být braný vážně. Je fajn cítit pochvalu i obdiv. Ale mnohem víc fajn je být sám sebou. A člověk může být talentovaný i v edukaci. Vidím to pořád a potkávám tolik lidí, kteří jsou mi inspirací a kteří mě posouvají, je to tak hustý. Tenhle kariérní rozměr sebe, tu touhu zlepšovat se ve své profesní působnosti, to ještě moc neznám. Ale líbí se mi to. Líbí se mi vnímat svoje hřivny a snažit se s nimi pracovat.

Strašně mě baví, jak se můj život proměňuje, jak opravdu má svoje fáze, jak v každé době je tu něco jiného a pořád je to skvělé. Jak je Bůh veliký a miluje nás, nás lidi tak velkým způsobem, že se to nedá popsat, natož pak pochopit! Ale to by bylo na celý další článek... Prostě jsem šťastná. Zkuste to taky.

To tu mám hlavně pro sebe. Abych nezapomněla.