Miluju Tebe a pak

Tak, dneska je ten čas. Čas na Vánoční článek.

"Jak se máš?"
"Jé, já nevím! Tuhle otázku nemám ráda, já se mám totiž asi pořád dobře?"

Poslední dobou jsem pořád šťastná. Cítím se šťastná. Poslední tři dny poslouchám vkuse 'Andělskou' od Zuzany Navarové a ačkoliv je to píseň o smrti a hořkosti, vyvolává ve mě převelikou lásku. Miluju ten náboj, tu náladu a tu emoci, která je v té písničce skrytá. Skoro poprvé cíím, jak se mě poezie a hudba dotýká, jak mluví, přímo k mému srdci. To umí snad už jenom TIMO nebo Poetica Musica se svou Uspávankou nenarodenému.

Za necelý tři týdny se mi život obrátí o 180°. Minimálně. Mám z toho nervózní pocity, ale taky jsem z toho šťastná. Mám radost, jak je v dnešní době, právě teď v roce 2018 jednoduchý sehnat práci. Jak si můžu skoro diktovat podmínky a každý po mě sáhne, protože lidí je málo. Jak si můžu vybírat a zkoušet každou chvíli něco nového a učit se něco nového. Cítím, kolik jsem se toho za poslední půlrok naučila, kolik mi toho Lipka dala a dává, jak se můj přístup k dětem mění, jak se zlepšuju. Je to legrační, protože jsem si vždycky myslela, že jsem naprostý opak kariérního člověka. Že mě práce a její náplň zas tak nezajímá. Ale dělá mi to radost, vidět na sobě pracovní pokroky. Vnímat dary a hřivny, které jsem dostala a doopravdy si snad poprvé v životě uvědomovat svoje silné stránky a jak je využívat. A uvědomovat si ty limity, který chci zase posouvat. Těším se co nového mi přinese ta životní změna. A mám strach, jak to všechno zvládnu, jestli nepadnu vyčerpání hned za dva týdny. Ale doufám že ne. Protože tento rok mám tu, doma, obrovskou podporu. Mám tu zázemí a tím je on, se vším všudy. Stabilní prostředí a náhradní sebevědomí.

Paradoxní je, že nechci, aby se můj svět měnil. Nechci ztrácet svoje jistoty, nechci, aby se moji sourozenci rozcházeli a z mladých holek se znenadání stávali matky. Jsem spjata se svou rodinou a s jeho rodinou jako ještě nikdy předtím. Jsem parťák se svýma rodičema. Já, jsem parťák se svýma rodičema. Je to hustý a děsivý zároveň. Mám plány do budoucna, mám cíle a vize a chci se pokusit následující půlrok našetřit na život. Dospělost je asi vážně tady, ale to přichází tak nečekaně?

Dobře, asi to ještě není ten Vánoční článek. Ale Vánoce jsou za rohem, moje dárky úhledně (!!) seřazeny ve skříni a zbylý mám v hlavě, vyrobila jsem adventní věnec a těším se na rodinu.

Mám radost. Mám obrovskou radost.

A pro vás je tady ta Andělská. Krásná Andělská.

Jak se Baromilka s Vojtatrou na nizozemskou svatbu dostali

Bylo nebylo, jednoho (na Nizozemsko zjevně) krásného upršeného jarního blátivého dne si jedna útlá Češka a jeden asiat se znamínkem na nose řekli uprostřed městské cyklostezky své ano. Respektive, romanticky se v tom dešti a na kolech políbili. A od té doby se jim svět obrátil zcela na ruby, lítali a jezdili z krajiny do krajiny, zapomínali si eura doma, vyhrávali rýče na vesnických zábavách, nepili alkohol a pletli se ve svém vlastním vyznání. Ani jedno (a mnohé další) z toho je ovšem neodradilo a o několik let později si řekli své Ano doopravdy. Ve skutečnosti si řekli I do nebo Yes nebo možná obojí. A to hned několikrát (k podrobnostem se ještě dostaneme).

Podzimní to do list

A je to zase tady, první den semestru a hle, píšu článek na blog.
Moje blogovací příspěvky vlastně zaplňují moje mezery v rozvrhu. Kompenzují nedostatky PdF rozeslat hromadné emaily o změně výuky všem zapsaným studentům předmětu. Nevím, je to vážně tak těžký?

Aspoň si můžu sepsat podzimní to do list.
To do listy, to je oč tu běží.

Folklórná Barča

V neděli jsem byla na hodech. Dobrovolně, vlastně skoro na vlastní přání. A bylo to? Super. Mooc super.

Je to zvláštní, protože jsme si myslela, že na hody nepůjdu asi tak nikdy v životě? A už jsem tam byla potřetí. A šla bych zas.

1. Může za to Vojtatra. Bez něho na hody nechodím, s ním můžu pít, smát se, povídat, tančit, dělit se o klobásu, tančit, usmívat se, procházet se, tančit, točit se, tančit, tančit, tančiiiit

2. Může za to Slovensko. Tam se jede čistý folklór bez přetvářky. Tam se folklór přímo žije. Na východě je kroj v každém domě, chodí se v něm na svatbu, na pohřeb, na Velikonoce, do kostela se tam chodí snad každý den. Tady se do kroje navlečou lidi ze srandy, aby měli důvod se opít a zabavit.

3. Může za to hudba. Takž zase Vojta a zase Slovensko. Lebo trombon, plechy, housle, tubaaa. Všechno už poznám, teda s malou pomocí. Ale lidovky mají něco do sebe. Jsou takový obyčejný, ale zároveň dědictví. Hra na nástroje je služba a hraní lidovek je služba pro obyčejný lidi. Je to šuper.

Navzdory veškeré nesmělosti musím poznamenat, že hovory s obyčejnýma lidma mají smysl. Kéž je jich více.

Východniarský roadtrip

"Ty máš jako kluka z východního Slovenska? A nebojíš se, že bude alkoholik?"

Asi tak dva, tři týdny zpátky (jako mohla bych se podívat, ale chce se mi?) jsme byli s Vojtechem na dovči na Slovensku. Nebo jenom na dovči. Dovča to byla proto, že jsme sbalili Edwarda a vyrazili na pětihodinovou cestu směr Tatry, borovička a slovenskopolský nářečí; Vojta naladil JBL, pustil stáhnutej playlist a jeli jsme si.

Mít Edwarda bylo super, protože jsme byli nezávislí a takoví dospělí. A když jsme se rozhodli, že pojedem na výlet, tak jsme sjeli ze silnice nebo si připravili bagetu a zkrátka jsme jeli. Nerozhodoval nikdo jiný, než my samy. A na to se lehko zvyká.

to v Česku nenajdeš!

Ale proč?!

Poslední dobou mám pocit, že se mi daří o něco lépe odolávat tlaku trendů. Jako jo, pořád mám chuť si všechno hned hned koupit, ale zkouším to odložit na další den, nedělat unáhlená rozhodnutí. Další den se nad tím zamyslím a řeknu si: Ale proč?

Třeba krém proti celulitidě s kofeinem. Nehledě na to, že celulitida se asi nejlíp odbourává cvičením a taky nějak neřeším tyhle věci, ale i tak v mém mozku vrtá malá myšlenka: Kup si too, to POTŘEBUJEŠ! Ale proč? Není lepší smíchat olivovej olej s namletým kafem a udělat si vlastní peeling ze dvou ingrediencí s přirozeným výskytem kofeinu? Jo, je.

Nebo nakupování na aliexpressu. Tuna plastu, která k nám lodí putuje přes půlku zeměkoule. Zadarmo. No, zadarmo asi nee. Většina z toho jsou blbosti, věci možná hezký na pohled, ale více méně k ničemu. Navíc věci. Smyslem života přece není hromadit věci. Míň věcí, víc zážitků.

Nakupuju v Lidlu bez rozmyslu, a pak tam chodím oblečení vracet, protože zjistím, že by mi bylo k ničemu. Ale prooč? Nakupování je přeceňovaný. A polyester is not cool.

Používám teď informační letáčky a vystříhávám si z nich obrázky. Lepím si je do diáře nebo na přání a je tu super, lebo nějaký šikovný ilustrátor nebo grafik ty obrázky vymyslel, namaloval a já je můžu použít. Co na tom, že k tomu nejsou primárně určeny. Letáček se využije a nemusím si objednávat samolepky z Číny. Udělala jsem celý přání k biřmování z letáčku o cirkusu a je to to nejkrásnější přání, jaký jsem snad kdy vytvořila.

Vytřídila jsem si půlku skříně a některý oblečení dala na charitu, ale většinu dočasně uskladnila o šicího stroje. Mám v plánu si z nich ušít všemožný pestrobarevný pytlíčky, jako to mají na Lipce a používat je na uskladnění různých věcí a místo igelitek. Liduška si jen tak zajde na tržnici a koupí si do látkové tašky kilo hroznů a pak se s tím prochází po Kraví hoře. Ze zbytků by bylo tak cool ušít si pathworkovou piknikovou deku, která možná nebude super lehká a nepromokavá, ale bude pohodlná, veselá a recyklovaná. A to chcuuu.

Tento rok se mi snížil pravidelný příjem asi o dvě třetiny. Začala jsem díky tomu přemýšlet nad oblečením co si koupím a neutrácet 6 stovek za jedny šaty. Začala jsem trochu víc chodit do sekáčů, protože tam mají oblečení za pusu, který je originální, můžu si ho přešít a nemrzí mě, že do něho střihnu a už ho někdo několikrát vypral, takže vím, jak bude vypadat za pár měsíců. Přešívám si šaty (joo, už to trvá měsíc, ale no a? je zkouškovýý) za stovku, který v C&A stály právě těch 6 stovek. Asi nebudou dokonalý, ale já z nich budu mít dokonalou radost, protože si je zkouším udělat skoro celý sama, zkouším věc, co jsem nikdy nedělala a to je tvorba nějakýho střihu? a nestresuje mě, že to nedopadne. Zašila jsem si starou kabelku, kterou jsem měla v plánu vyhodit a moje máma šije z barevných ztracených ponožek plyšáky pro děti. JE TO SUPER!

Potřebujete k životu něco víc než látkovej pytlíček plnej dřevěných kolíčků a patchworkovou deku? Asi ne.
(teda kromě jednoho zrzouna.)

Co je to láska?

Láska je porozumění. Láska je narozeninová smska. Láska je pohled na blázna, láska je úsměv od ucha k uchu a radost skrytá v očích. Láska je 'Dobré ráno'. Láska je řízení v noci na dálnici za deště. Láska je držení za ruce v kostele. Láska je říct ANO na každý bláznivý nápad, láska je probdělá celá noc. Láska jsou světýlka okolo krku. Láska jsou slzy na krajíčku a pohledy z očí do očí. Láska je 'už ne a jdeme spát'. Láska je flanelová košile, posekané dřevo a horké sušenky. Láska je opíkání špekáčků a nekonečné výlety na jeden hrad. Láska je překvapení ve vlaku. Láska je křížek na čelo.

Neskrývá se v nahotě a poblouznění, nepřesvědčuje tě o souznění. Láska je právě v těch nejčistčích věcech, bez postranních úmyslů bez sobectví a počítání peněz.

Špekáčky s sebou! HOŘČICI A KEČUP ZAJISTÍME.

Miluju přírodu.

Mám nutkání připsat na svůj Bucket list: Potkat mloka. No vážně, potkali jste někdy mloka?
Ve slovenštině je čolek mlok a mlok salamandra. A já minulý týden čolky potkala, poprvé v životě a bylo to tak krásný. Jen tak si plavali a moje biologická dušička poskakovala štěstím.
Věděli jste že samice kosa má hnědou barvu? Každý malý hnědý ptáček totiž není vrabec a ta černá příšerka s oranžovým zobákem bude vždycky sameček. A vrabec polní je tak kráásný! No, jsem z
toho naměkko.

Asi si budu muset zase pustit Tajomné Karpaty, ale když to je nejlepší přehrávat v pozadí a puskat se u toho. Tak si to pustíme za měsíc, mrk mrk?

V České republice žije jenom něco okolo 30 savců. Možná by je člověk zvládl vyjmenovat a uhodnout zpaměti, nevím nezkoušela jsem. V sobotu jsem málem přejela 4 srnky.

Už jste si někdy hladily ponravu? Já jo. Já jooooo!

Může být na tomhle světě tak krásně? Stromy voní, ekosystém funguje, mlok polyká žížaly.
Můj momentální projekt je pěstování ředkviček v truhlíku. Taky jsem při procházce našla pohozený netřesk a tak mají Jeremiáš s Melchizedechem nového bezejmenného kamaráda. Doufám že se mi uchytí, protože netřesk v květináči je už delší dobu můj sen. Zbytek ředkviček si naklíčím a s Vojtěchem si umotáme jarní závitky. No to bude krásný.

V sobotu jsem byla na oslavě tělesné lásky. Věděly to dokonce i všechny žáby v rybníce.

Choďte na procházky a chvalte Boha za to že je dobrý. Je to prima <3!

Láska je čaroděj

i tak
zůstáváš ve mě má
unavená tichá bojovnice
moje posvátná
k zemi napnutá olovnice
souměrně spolu
tiché noční struny
pokládám něžně
doteky
v první řádky notové osnovy
za svitu luny
tvé měsíčky ve tmě svítí
jak česneku stroužky
prsty ve vlasech
jak proti proudu pstroužky
a já - vyju na měsíc

TIMO

3 roky jsou děsivě dlouhá doba. Za tu dobu přece člověk získá titul, téměř odmaturuje, naučí se chodit, mluvit, lézt, přestane nosit plíny. 2 + 1. To zní dobře. Skoro jako první byt mladého párečku. 2+kk. 2 roky už jsou míň, 2 jsou možná tak akorát. Kdo ví. Jednička už se nějak zakamufluje.

Kateřina Šedá a její projekty. Co kdyby to vyšlo? Dovolil by to vůbec někdy někdo? Nebo by se celý 3 roky přeskočily? Je důležitější dodržovat rodinné zásady nebo si žít život podle svýho a odpovídat ANO na výzvy, i když se zdá že nemusí být vhodné pro morální růst?
Čtyři dohody si myslí, že morální růst je blbost. Že se člověk nemá podřizovat žádným vepsaným pravidlům. Žádný stresy, žádná vina. Moc toho ještě nevím, protože jsem asi na straně 30, ale takhle nějak to působí. Já si myslím, že je to blbost, že Bůh přece existuje a člověk by ho měl poslouchat ale zpovídat se jenom před ním. Neposlouchat rodinné příkazy, necítit vinu skrze ně, vytvořit si vlastní systém podle svého vlastního svědomí a žít život at its finest! Slušně, ale naplno.

A když Kačka řekne, že jedem, tak jedeeeeem, navzdory všemu rádoby křesťanskýmu tvrzení, že se to nehodí, a nehodí a nehodí. Co když se to zrovna hodí?

Musím ty Čtyři dohody dočíst a udělat si o nich jasnej obrázek.

Patetické povídání o vodě

(jsem hrdá, že si pamatuju význam slova patetický)

Miluju plavání. Ve vodě. Ten pocit ponoření se do ní, pohyb v jiným skupenství na jaký jsme normálně zvyklý, pohyb v jiné hmotě. Poprvé jsem si to uvědomila asi ve 14 na nějaké víkendové akci, kde jsme se bavili o tom, kde se cítíme dobře. Odpověď byla, že ve vodě. V bazénu. Nedá se na
Znovu mi to ale došlo až v těch dvaceti.

Je zvláštní, kolik času jsem ve vodě strávila a kolik se mi s tím pojí zážitků. Spoustu z nich je negativních, jako brečení do brýlí nebo nedostatek dechu, ale ten pocit ze samotnýho pohybu ve vodě je jedinečnej a moc pozitivní. Nedá se nahradit ničím jiným.
Ale musí to být v bazénu. Plavání v moři nebo v rybníce je odlišný, najednou nejsem ohraničená čtyřmi stěnami, najednou ztrácím kontrolu a bojím se tmy u dna nebo kousnutí žraloka. Chybí mi určitě i vůně chloru.

Nejlepší pocit je, když jsem v bazénu sama. Když můžu skočit do vody jako první, hladina je ještě klidná a netknutá, rozrazím ji až já a stejně tak klidně, že jí to chvíli trvá než se celá rohodí. Když se mi ještě nezamlží brýle a dno není špinavý. Když kolem není ani noha, jenom uklidňující mokrá modrá a já, užívám si každý tempo a ten klid, ticho a moje vlastní pohyby.

Dneska jsem nad tím přemýšlela a je to skoro jak lítání. Člověk není omezen skoro ničím, jen svojí vlastní ohebností. Může si plavat kterýmkoliv směrem, zkrátka jakkoliv, má obrovskou svobodu. To mě na tom hrozně baví, že se můžu jen tak vznášet v prostoru. Blbnout si sama se sebou. Hýbat se.
Baví mě dívat se na hladinu zespodu, pozorovat bublinky a snažit se vyfukovat kroužky. Baví mě líbat se pod vodou a běhat prsty po dně. Hrozně mě baví plavat s ním, možná proto, že se můžu trochu předvádět, ale taky proto, že to má najednou přidanou hodnotu. Plavání a Láska.

Za chvilku mi dojde druhá permanentka na plavání. Zase jsem na sebe hrdá.

Čekám návštěvu

Nový semestr. Again.
Všude je spousta holek, iPhonů je letos snad ještě víc a moje boty na podpatky k tomu -pdfpipinka- dojmu jenom přispívají. To že to byl náhodný kauf za stovku ze sekáče už nikdo nevidí, každý slyší jenom klapity klap, klapity klap.
Chtěla bych jít ven. Do sněhu. Lyžovat a běžkovat, jezdit zase na snowboardu nebo aspoň bruslit. Ale ne za 60 korun na umělý dráze, normálně na rybníku, večer, když svítí lampa, je tam 5 dětí a dva dospělý a mráz štípe do tváří. Všichni lidi jsou stejní a všechny holky na pajdáku taky? Když se člověk zaposlouchá na chodbě, slyší jenom štěbity štěbity štěb a kdyby opravdu chtěl a luštil jednotlivé rozhovory, nejsou to žádné zajímavosti. Normální rozhovory normálních lidí o ničem a o všem. Žádná pořádná hodnota a stejně chci štěbetat taky.
Možná bych si měla začít užívat poslouchání štěbetání na chodbách a nepravidelný chození do nudné školy, protože kdy jindy budu mít tolik volna, se kterým nevím jak naložit? Cvrnk a za rok je tu první titul, cvrnk cvrnk a za další dva snad další. A pak CVRRRNK a je tu práce, od osmi do pěti, od pondělí do pátku a o víkendu výlety za rodičema. 40 let nebo kolik? To nezní jako moc volna, moc zábavy. Ale když mě se tohle moje přehnaný volno nelíbííí. Nelíbí se mi všechny ty věci co bych chtěla dělat, co si je plánuju, ale nedělám je, protože a) nemám s kým, b) nemám peníze, c) jsem tuze líná. Jak najít tu hranici, tu motivaci, tu vnitřní sílu zařídit si život?

Regresivní život?

Mám pocit, že celý můj život je jedna velká regrese. Regresi miluju. Mám krabice se vzpomínkama, fotky uložený ve složkách do různých období a docela často si je procházím a vzpomínám jaký to tehdy bylo. Každej rok si píšu do deníčku, co jsem loni zažila. Včera na mě přes fb vykouklo předtančení ze septimy. To jsou 4 roky a takhle s odstupem bylo legrační vzpomínat na to, jak jsem to tehdy prožívala, ale ne jenom já, my všichni. Tak nějak se ráda vracím zpátky a hodnotím svůj život skrze dosud nabrané zkušenosti.

Čas utíká nějak tuze rychle. Teď byl Silvestr a najednou je skoro konec ledna. Kam jsi zmizel ledne? Jestli to takhle půjde dál, tak budu za chvilku psát zážitky zážitky z roku 2018. V roce 2036 mi bude 40. Rok 2036 je fakt blízko!!

Na sptf si momentálně frčím Svěráka a Uhlíře. Děsně se mi to líbí, no proč asi. Poslouchaly jsme to s Klárou celý dětství. Nějak mě to uklidňuje, nějak to mám zažraný až pod kůží. Když už jde zkouškový z kopce a to nejen kvůli výsledkům (ten krásný průměr 1,11 mi to Céčko za 8 kreditů, prostě muselo zkazit, co?), ale i kvůli hromadě volného času, která je až mooc velká, Svěrák a Uhlíř jsou jasná volba.

V Tescu na Dornychu zavřeli horní dvě podlaží. Seděli jsme s Liduškou v tom třetím a sledovali lidi, jak jezdí po esklátorech jako po vyhlídkovém kolotoči, vždycky vyjeli nahoru, rozhlídli se  pak zase sjeli dolů. Některým to trvalo o něco dýl a to byla teprv sranda. Přišli k zavřeným dveřím, rozhlíželi se, pochodovali kolem, několikrát si četli informační cedulku a pak s rozhořčením a zmatením v obličeji sjeli zase dolů. Gaussova křivka v praxi.

Terkoo, muísme jít zase někdy spolu do divadla. Na nějakej moderní balet.