Vánočně-zrzavá nálada

je konečně tady! Ta zrzavá teda není zas tak moc vánoční, ale nějak se tam vetřela a nechce odejít pryč. Takže tam zůstane.
Nakupovala jsem a bylo to bezva. Ne že bych nenakupovala tak nějak soustavně, ale tohle bylo jiný, tohle bylo vánoční a byl tam svetr, co mu svítily stromečky a i když to byl kýč jak bič, bylo to vánoční :3
Vánoční nálada!
V Blažovicích občas sněží, v Nittenau byly sněhové stromy a v Brně za Anthroposem zmrzlej vodopád. Andělovi, čertu i Mikuláši byla zima.

"Barčo, chceš udělat horké kakao?"
Na to si piš, že jo!

Jáááá, sním o Vánocíích, bílýýých!

Nejradši bych se zabalila do balícího papíru a na každej rožek přilepila malou bambulku. Koupila jsem si červenou vlnu a vyrobím si bambulkovej řetěz, obmotám si tím pokoj a jestli někde koupím rolničky, tak tam budou i rolničky! Všechno bude svítit a blikat, bude to teploučký a chlupatý a trochu čokoládový.

Mmmmmm

Moje máma zas kreslí na naše okna chaloupky bílou lihovkou. Když se zhasne, tak to svítí. Adventní kalendář má letos vlastní stůl a jsou v něm samý oříšky - nekdy kešu, někdy arašídy a někdy mandle. Vánoční strom svítí, venku je zima a Vojta je prima. Vánočně-zrzavá nálada je tady.

Nejlepší na takové vánoční náladě je balení dárků. Když se zavřem s mámou do pokoje, nachystáme všechno, papíry, popisovače, stuhy, mašle, nůžky a lepící pásku, pak zavřeme dveře a zatarasíme je svým vlastním tělem a občas na kliku navlíkneme ponožku, aby se kluci nekoukali vánoční klíčovou dírkou. Pak si pustíme koledy nebo soundtrack z Lásky nebeské a mamka začne vytahovat dárky, jeden po druhým nebo všechny najednou a já balím a povídáme si a ona nedělá nic nebo zabalí jeden dárek za sto let. A tak si povídáme a smějeme se, plánujeme Vánoce a jídlo, děláme si srandu z naší rodiny a pak nakonec po nás zbyde jenom kupička zabalených věcí. Je to paráda, je to rituál a je to čas sám pro sebe. Šla bych balit hned teď.

A i když nemám žádnej vánoční svetr ani vánoční pyžamo ani vlastně vánoční ozdoby a nic, tak mám kupu vánočních dárků pro ty skvělý lidi, co se se mnou kamarádí a ještě je to nepřestalo bavit. A všechny jsou vánoční, protože jsou skoro Vánoce. Takže se těším, ne že ne.

Kdy jedem do Ikei? Čeká tam na mě jeden dárek!

Jak chudý k Iphonu přišel

Vždycky jdu a Adamem na oběd a na kafe a on mi potom slíbí, že o mně napíše na blog. Nikdy to neudělá a proto dneska píšu já. O ostružinové bublanině, fialovým stropu a souboji kaváren v Brně. Kdo by to byl řekl, že vyhraje zrovna Akademická kavárna a porazí i FALK? Ale tomu dám ještě šanci, neboj srnečko! (Neboj Vojto, i s tebou dáme šanci těm sametový pohovkám :3) Odkdy se říká polibku Kapor? Ode dneška.
Kapor. Kapor.
Snažím se naučit pracovat s operačním systémem iOs ale pořád mi háže klacky pod nohy. Chtěla jsem si založit instagram a být slavná a populární kočka, ale evidentně Apple rozeznal mou pravou osobnost a instagram mi zakázal. Facebook mi zakázal. Messenger mi zakázal a o snapchat už jsem se ani nepokusila zažádat. Vypadá to, že jsem odkázána přeměňovat si simky 2x denně. Hmm, simííci.

Otázka za 3 bludišťáky: Z jak dlouho si Barunka na počítač naistaluje The Sims? 

Odpověď: Za nedlouho!

Nálady už jsou zase jako na horské dráze. Může za to čokoláda nebo za to nemůže čokoláda? Spraví to čokoláda nebo to spraví víc čokolády? Sbohem pohodlné kalhoty.
Zkouškové ťuká na okno. Zatáhla jsem.
Kdo si myslí, že náš Jenda bere antidepresiva, ať zvedne ruku. Kdo si myslí, že bych já potřebovala antidepresiva, ať ji nechá zvednutou.
PRŠÍ KRÁSNĚ!
a občas i sněžííí krásně. Mohlo by častějc
Zabalila jsem všechny dárky, kromě toho nejdůležitějšího. Je tak důležitej, že zabalit nejde, celá ta jeho důležitost, se prostě do žádné krabičky nevejde. Chci si lehnout na koberec a dívat se do stropu, naneštěstí ten strop není fialovej. Vojtíšku, natřeš pro mě strop v jedné izbe na fialovo? Prosím prosím.
V knihovně máme taky koberec, ale kdybych si lehla na zem, všechno by bylo jinak. Je reálný za jeden semestr nasbírat 150 kreditů? Hodně štěstí holka. Je důležitější zápis nebo registrace? Vždycky to zapomenu, ale tuším že registrace je taky k něčemu. "..tvé tělo ti nějak záhadně zchlupatěloooo. Jsi veverka!"
Nefunguje nám internet a tak se se sourozencama zavíráme u mě v pokoji, jíme popkorn a připíjíme si ořechovou medovinou. Na svatby, na děti, na Jirkovu holku a tak podobně. Druhej večer bez internetu jsem strávila v posteli a spala a spala dokud jsem se neprobudila. O půl sedmé!
Rada pro všechny: V brněnských obchodech nemají vůbec nic pěknýho. Nakupujte v Olomouci.
Není to tak uplně pravda, dneska se mi podařilo ulovit gumovací pero za 16,90! Tomu se říká adventní zázrak, tak mám hned 4 pro všechny moje svěřený mini školáčky <3

Výzva č.1: Kdo mě naučí hrát na kytaru? Platím svou přítomností (hahaha, to každej chcete, mrk mrk) a něco vám upeču. Prosím. Prosíím.

Dneska jsou to samé otázky. Píšu ten článek na jeden nádech a je mi to jedno. Všichni lidí jsou stejní, obyčejní lidi, co chcou být šťastní. A nejde jim to, protože komu by to šlo? Mně to teda taky moc nejde, jenom občas, jasná hvězda, zážeh a konec. Konec světa nastane příští týden, to bude poslední hodina Nordicu a já brečím a přemýšlím, jestli si napsat Ježíškovi o nordický hole nebo ne, ale je mi to trapný, když jednokolka stojí opřená na chodbě a za chvilku na ní budou pavučiny.
Chci sníh a hory a lásku a teplý kakao a deku, vřelá objetí a nějaký pěkný film. A chlupatý ponožky. Těším se, až letos pod stromečkem zatáhnu za mašličku a vyskočí oblečenej Vojta. Ale to bych musela být moc hodná a to se nestalo, takže nic nebude a ta krabice zmizí a už je fuč, pryč a pryč a pryč.
Kdo se mnou zajde na ostružinovou bublaninu č. 2?

#happy

Ahoj ahoj ahoj!
Ležím doma na pohovce, tak trochu nemocná a mám strašnou chuť napsat něco o sobě. O svým životě, o zážitkách, o všem, protože to všechno bylo a vlastně stále je perfektní. Fotky možná kradou duše, ale whatevaa, fotky jsou bezva. Jsou tam okamžiky a ty okamžiky můžou pořád způsobovat radost, i když už jsou pryč. Terka mi v Itálii řekla, že nežiju v přítomnosti, že bych radši byla někde jinde a někdy jindy. Občas je to dost pravda, ráda se vracím ke svým zážitkům a prožitkům, k momentům kdy všechno bylo jinak než teď a utíkám před povinnostma. Představuju si, jak to ukazuju svým dětem a ony všechny, ó mami, ty jsi byla tak cool. Jo, je to trochu nereálný, ale co :D Já mám svoje představy ráda :)
A tak se stalo, že mám dneska chuť nějaký ty fotky vytáhnout a dát je sem na blog. Zavzpomínat na gympl, na tábory, na mezitřídní vztahy, akvabely a všechny věci, co byly jednou součástí mě. Pěknou podívanou <3

ó mami, ty jsi stále tak cool!

Šialená krútňava

Tenhle pocit bych si chtěla pamatovat trochu dýl. A umět si ho znovu vybavit. Až se to bude hodit, až budu ležet v posteli nebo sedět na pohovce a přemýšlet o všem a o ničem a hlavně o ničem, tak vytáhnout tenhle pocit a cítit se znovu šťastná, že někam patřím a přesně vím kam. Že někomu patřím a vznášame sa v bezváhovom stave a nič nemá žiadnou váhu. Aby vydržel trochu dýl, aby zůstal a nikam nešel. Jen raketoví chlapci mali predstavu, čo asi prežívame.
Brno, Vídeň a Bratislava tvoří takový malý trojúhelník (Báro neasy, když jsou to tři body..). A já byla v operních sálech všech tří měst, i když na opeře včera poprvé. Už znám celou dechovou sekci. A poznala jsem fagot. Paradoxně se mi nejvíc líbily kroje a folklorní zábava, černý kozačky a pseudo step. Líbily se mi modrý kroje a věnce ve vlasech, podpatky na nohách a semišový opěrátka.
Bratislavaaa, je pekné mesto. A bílý Bratislavský hrad též :). Pusheenka nemá ani jednu turistickou fotku a nebyla jsem v kavárně s houpací sítí ani v UFU s výhledem na celou Dunaj, ale jela jsem přes můj oblíbenej most a to mi stačilo. Navštívila jsem vysokoškolskou kolej a ještě musím poděkovat svým rodičům, že můžu bydlet doma. Ale asi je to dobrá zkušenost do života, člověk se naučí chránit si svoje věci a používat netradiční řešení, třeba potah na kožené křeslo vyrobený z černých ponožek. Nebo sedací míč pro 2 osoby. Taky jsem snědla 3 skořicový šneky. Byly nejlepší.

Řidič trolejbusu se zvedl ze své židle a prošel celým vozem, aby zkontroloval označovač na lístky. Většina cestujících pospíchala kdo ví kam a tak vyjádřila nesouhlasné zamrmlání pod fousy. Přístroj se ukázal být funkční, jízdenku však nejde označit, když je vlhká nebo pokrčená. Postarší muž nastalou situaci okomentoval slovy: "Máte pravdu. Já si jézdenky nekupuju celý život."
"Jezdím totiž načerno"

#brno

Můj život se dělí na hudební skupiny. Na období s kapelama. A ty kapely se pak stanou navždy, navždy, nedílnou součástí mě. Dneska jsem v tescu osahávala flanelový košile (protože jak líp využít hodinu volna, než sahat na příjemný materiály!) a začali hrát MDLD. Uplně potichu, z jednoho malýho repráku, kterej byl přímo nade mnou. Náhody stále nexistují! Zpívala jsem si v tescu, nic nekupovala a jenom tančila na jezdících schodech. A pak jsem nasedla do 61. Do autobusu směr Kampus, Bohunice, směr Kamenice, Bohunice, směr ekologická a evoluční biologie. Ironicky jsem vystoupila na ulici Poříčí, ale těsně předtím než se tak stalo, mi v tom autobuse začali do uší hrát Charlie Straight. Vlna dopaminu a serotoninu se vyplavila a přitom je to tak dávno. Tak dávno, kdy jsme seděly s Terkou na zábradlí před Flédou a připravovaly se na náš první koncert v životě. Šly jsme do klubu a já se cítila jako velká holka. A pak jsem chytla konfety, měla v rukách Albertovy kalhoty a ty konfety jsem si doma nalepila do deníku. A pak jsem tak jednou byla v Brunu, pobíhal tam Mikeš a jeho táta hrál na kytaru a vypadal úplně stejně jako zpěvák z Poletíme? Ale nebyl to on, byl tam jenom Mikeš a všechno bylo i tak dokonalý.

Občas bych chtěla jít na koncert v bazéně. Nebo si aspoň znovu zpívat v bazéně.

Nuže

Nějak se mi nechce.

Život na PdF

Blíží se 4. týden semestru (to jako už?) a to znamená, že už jsem měla docela dost času na aklimatizaci a porovnání nového prostředí s tím starým. Rozdílů je víc než dost, ale celkově musím říct, že se mi ta změna líbí. Na přednáškách profesorům rozumím, učební materiály jsou zajímavé a ve čtvrtek jsem věděla dokonce skoro všechny odpovědi na otázky v prezentaci. Málem jsem získala plusový bod. A to by se mi na PřF asi nestalo.

MTA forever

Chtěla jsem změnu a MTA je život. A čím dál víc můj život :). Ten obraz dýchá, ten obraz žije a já s ním. Myslet si o tom co chcete, fakt :)

Jen vězte, že nebe začíná hned nad zemí!

Pac a pusu všem <3

Složitosti hudebních výtvorů

Zkouším zase po letech obnovit svůj hudební playlist v mobilu!

Může za to sprcha.

Všem hudebním milovníkům se omlouvá, za následující článek a moje hudební způsoby: asi 4 roky dokola poslouchám pár písniček Biffy Clyro a nemám je ráda. A k tomu dalších asi 50 skladeb, all over and over agaain.

a zrovna dneska mám spoustu povinností, tak proč si nepředělat playlist, že joo ;))

Jenomže jak najít dokonalou píseň? Musí mít přitažlivá slova, která ve mě vyvolávají nějaké pocity. Musí mít hezkou melodii, nejlépe pomalou a tesknou nebo naopak bláznivou, rychlou. Musí být o naprostých blbostech, nad kterýma lidi kroutí hlavou nebo o tajemných problémech neuchopitelného lidského života. Nic mezí tím. Žádný Black and yellow, black and yellow nebo whistle baby. Nic takovýho.

Z těchto důvodů se můj mobil skládá z podivné směsice ČokoVoko, MDLD, WWW, Poletíme, Elánu, eSPé a Avril Lavigne. Protože Avril chápe, že oblečení, co si měl tak rád, leží stále na podlaze, a tvá strana postele je ustlaná. Avril rozumí. A že he was a skater boy. And she did ballet.
Ona opravdu ví, o čem život je!

Aleee, asi už tak nějak pomalu přišel čas poslat Biffy Clyro a jejich písničky let's make this miracle někam. Lidi se mění a so do I (haha, ten byl dobrej. pořád jsem stejná, až to bolí!)

Takže stahuju Nohavicu. Mareka Brezovského. Ještě víc Poletíme! a pak nějaký křesťanský vypalovačky. Just to remind me, how gracefull I am.
Všechno je o hlavě. Můžu říct mozku: koukni se ještě na 3 díly Výměny manželek a nebo: Už konečně vlez do postle. Můžu mi říct: pooojď, kup si tady tu čokoládu, vždyť je ve slevě nebo: Peníze jsou na jiný věci. Hlava a lenost a trpělivost nerostného krystalu. Rovnání priorit zas a znova do úhledného sloupečku, kde každá věc má své místo, ale poličky jsou přecpané, takže knížky vypadávají z obou stran. Čas dospět, čas dospět, ale nepřestat růst. 

Jen škoda, že to neumím. Ale aspoň pořád věřím, že jednou, jednou se to naučím.

Jen by mě zajímalo, jak to dopadne s mým mobilem. Najít několik desítek písniček, co by se mi fakt líbily a chtěla ybch je poslouchat je těžkýýý. Bardzo dužo těžký.

Tak aspoň jedna posmutnělá písnička z mého playlistu. Pro vás, odkrývám svoji duši. Čao!

Marek Brezovský - Biele pierko

Variace na Perníkovou chaloupku

Bylo 

nebylo.

V Jerychu se zase pařilo.

Kde to bylo, holoubku?

Tam vzadu, jak maj Blažci chaloupku.

Kdo tam plkal, holoubku?

Adámek, Světlanka, Bája, Kentaur, Bláža a ta, co už nemá chaloupku.

Proč to bylo, holoubku?

Bláža se vrátil z Anglie, kde tráva velmi levná je a tak nám svěřil bez zdráhání své zahradní sedávání.

A pilo se tam, holoubku?

No moc ne. Jen šťávu z modré agáve, co se skořicí dobrá je. Nakonec patří, kdo to ví? Citrus pomeranč, Slávek hned napoví!

Cos tam viděl, holoubku?

Jak Bája s Matouchem usínali a na hvězdy se dívali, pak Bláža dalekohled vzal, by plejády jim ukázal. A tak tam na zahradě za dvorem, spali všichni vespolem.

A ještě něco, holoubku?

Adámkovi zas zima bylo, i VUT mikina jeho tělo skrylo. A Bláža mluvil bez ustání, jak se v Anglii prostitutky shání. Pak Lucka jedla papričku se slzami na krajíčku. Slávek plakal jakbysmet a Áďa v slzách viděl celý svět. V noci už jen pozůstalí erteple z popela vzali a jak je tak máslem mazali, tak se u toho ještě vzdělávali.

A bylo

nebylo

V bazéně se nespalo.

No rým indeed.

Mám ráda, když jsem doma.

Ve svým předělaným pokojíčku, na svojí modré pohovce, s dekou, počítačem na klíně, zapnutou hudbou (!!), s karamelovou pomazánkou z Francie. Mám ráda, když mám po ruce svou druhou simkartu a můžu si ji kdykoliv vyměnit. Mám ráda, když jsem ve své posteli, se dvěma pusheenkama a zdí plnou United plakátů. Se svýma deníčkama na cokoliv. A s kalendářem na počítači.

Možná je domov tohle. A možná je domov všude, kde jsou moji lidi a nemusí tam být můj pokoj.
Home is, wherever I am with you

*ale můj pokoj je bezva. Protože je můůj.

Pac a pusu.

fotila Teromilka.

14 dní in Kraku:w

Už je to dva týdny, co jsme zpět a v počítači/mojí hlavě/pokoji zbylo jenom pár nekvalitních fotek, rozmazaných vzpomínek a 5 sponzorských tašek. To není moc, na největší (co se počtu účastníků týče) a nejdelší (co se počtu dnů strávených mimo Česko týče) prázdninovou akci mého života. A tak jsem se rozhodla, že nejlepším způsobem, jak zachovat aspoň část vzpomínek a uplynulých událostí, bude informovat o nich svět. Míněno tuto webovou platformu. Míněno mě a možná další dva lidi :).

Tak jo. Krakow v několika odstavcích je tady:

Napsala jsem báseň. Krásnou

kiss me
kiss me
kiss mee
kiss kiss kiss kiss kiss me
on the cheek.





/jo, měla jsem před chvilkou cider/

Vděčnost nade vše

Moje máma říká místo slova *sakra* sak na raky koš na ryby*.
Moje babča si zas myslí, že slovenština je nádherný jazyk. "No řekni Barčo, to jejich slovenské L'úúúbim ťa, mmm" Něpoznám :P

Já jsem někde četla, že když vám Češka řekne *ne*, je to ne. Ale když vám řekne Slovenka to svoje měkoučké*nie* nezní to jako odpor a taky to tak nikdo nebere
whateveer.

/Makynátor použil slovo *pajác*/ Víte co znamená pajác? Ne, není to palác. Zeman je pajác. A Kiska evidentně taky.

Není to absurdní, že jedinou zkoušku, kterou dělám, je Slovenština? Teda, snad. Ad absurdum

Ad infinitum. Ad latinum blbum.

Moje kamarádka z dětství se vdává příští sobotu. Za kluka, o kterém nám vyprávěla už v 15. Takhle to chodí, bum, je vám 20 a lidi kolem se začnou vdávat! Na druhou stranu, já dneska uvařila oběd. Ale bez polívky, takže to vlastně nemůžu srovnávat, hm.

Taky jsem dneska snědla 2 mrože. Po obědě se chystám na 3.

Vím že dárky se nestupňují, ale už jste někdy dostali krabici plnou bonbon? A už jste někdy zkusili sníst půlku krabice s bonbony? Jde to. Ale bolí z toho břicho.

Občas mám blbou náladu a ani nevím proč. Štve mě moje máma, co po mě chce taxi službu měr Lidl 2x do týdne. Štve mě moje máma, co mě zve na italskou večeři pořád a pořád dokola, ikdyž ví že nemůžu. Štve mě moje babička a to, jak mě pokaždý sjíždí pohledem, jestli jsem dost oblečená (myšleno: venku je 25 stupňů, ale to tričko s krátkým rukávem asi nebude dobrej nápad!). Štve mě spousta dalších nepodstatných malých a blbých věcí a přitom bych se mohla zamyslet nad tím, kolik úžasných malých ale podstatných věcí se děje kolem mě. Třeba moje práce, ze které mě ještě nevyhodili a mám tam trampolíny zdarma. Nebo plná lednička a jahody, houpací íť a bazén  na zahradě. A vlastní notebook, co mi spadl do klína vlastně sám od sebe. A babička, která se mnou hraje po odpolednech kanastu a zasvěcuje mě do tajů společenského života. A mamka, co vaří ty nejlepší nedělní obědy na světě.
Vždyť víte, nechat se ovládnout negativníma pocitama je tak jednoduchý. Ale nadchnout se pro něco a zůstat *:)* je snad ještě jednodušíí.

Jsme dospělí a bolí to.

Kdě si?
Kam mizíš? A proč se naše světy loučí? Proč tady sedím a brečím s hrůznou představou, že odcházíš pryč. Že naše hvězdy dospěly na vesmírné dráze do bodu, kdy se od sebe vzdalují?
5 let je dlouhá doba, myslela jsem, že se známe tak 3. Ale proč mám pocit, že teď to všechno končí a odchází. Že ty odcházíš!
Možná není nejlepší nápad psát ubrečený článek o půl jedné v noci, ale potřebuju ti to říct. Mám tě OBZVLÁŠŤ ráda!
A tohle je jako rozchod s klukem.
Jako kdybys odjížděla na rok na Antarktídu nebo na 2 na Mars. A ne hlídat miminka a studovat do cizího města. Ale tohle je naše město. Naše Brno s našima Vietanmcema se sluchátky za 5 kaček. S našima milkshakema a ovocnýma taštičkama v nočním mekáči. Se srazama v letmu, protože nikde jinde se nedá sedět zadarmo pod střechou. A s našimi plány, jak navštívíme VŠECHNY brněnský kavárny. Do jedné.
Tohle je tak patetický a kýčovitý, směšný, ... ale já to asi potřebuju. Potřebuju říct sama sobě, že mi není navždy 16, nenosím pandí batoh a nekoukám dokola na Project X. Nebo možná jo, můžu to udělat všechno, všechno, ale už je to jinačí. Jsme dospělí a bolí to.
Budem si psát maily, jo? A tisíce prázdninových dopisů. Klidně si zruš fcb, ale nech i moji adresu. Budu ti říkat teto a ty mně teto, budem jak má máma a budem nosit v peněženkách starý počmáraný účtenky se vzpomínkama.
Udělala bych ti obrovskou rozlučkovou party, ale bylo by to divný. Ještě bychom pak vylezly na nějaký stromy a nechaly se fotit cizíma chlapama, to už fakt ne :D.
Lííídulko. Běž a běž zářit zase jiným lidem do život. Založ si blog a posílej mi miliony fotek kluků s vlasama po zadek nebo tepláčků, co chceš nosit. Běž záářit, ale piš mi maily. klidně na jjantaru, ale PIŠ! Mám tě nejradši a říkám to všem, protože dělat si pořadníky na lásku je stupidní.

Love you to the moon and back

Tenhle článek je už tak dost nechutně ______ [jakékoliv random slovo], ale já ho tu chci. A chci tu i koláž. Srnečky foreva =^^=

"Nechci si stříhat vlasy, protože se pak cítím plnější života"

Já se zase chci stříhat sama. A všichni mi nadávají - jsi na hlavu?? Cože, sama a v dnešní době?? No to snad ne!
Všechno chci dělat sama! Nechte mě.

Poslouchám Midi Lidi, jakožto nejlepší kapelu ve vesmíru, sním o Marekovi Brezovském, Archívným chlapci a DIY piknikové dece ze starých triček. Ale nezvednu se, prostě jen snííím.

ŠPATNĚ!

Dobře, tak teda dopíšu článek a zvednu se, ok?

Všechno se mi v hlavě točí

všechno, kromě očí.

(a.k.a. krátká poetická vsuvka)

Existuje pár věcí, který vám nedoporučuju dělat na schůzce. A už vůbec ne na milenecké. Takže jestli se někam chystáte,
1. rozhodně nepořádejte vlastní soutěž v 30 minutovém grkání. Jestli je vaším snem jednou vygrknout "dvojté wé", tak pro vás mám víc pochopení než si myslíte, ale, mm, nedělejte to. ne tam. fakt neee, schovejte si to na doma
2.určitě si po bílých ponožkách nelepte kousky vaší oblíbené čokolády. Já vím, že abstraktní umění je teď in, ale zkuste příště zvolit ponožky čokoládové barvy, tam se to ztratíí. Protože potom tu čokoládu nedopatřením rozmažete a vysvětlujte, že je to čokoláda! Nikdo nebude chtít ochutnat, aby se přesvědčil, věřte mi.
3. nehrajte si s fialovo.modrýma vodovkama a už vůbec ne po ničím těle, na viditelných areálech. vodovky patří na papíííííííír. nebo aspoň pod ponožku.

Asi jdu na tu piknikovou deku. nebo vyházet krámy ze šuplíka. Chtěli byste mít ve svým životě jenom 100 věcí? Já jo. Nee, holky z akvabel nejsou věci. a néé, Báro, nehází se do koše. No tak dobře, v tomhle případě můžeš udělat výjimku.

google 2016, hehe

Jsem nesmyslná. A v tom je to kouzlo, chichi

Jak jsem potkala svou spřízněnou duši

Naučila jsem se, že zelený čaj se zalívá vodou na 70°. A že největší zábava je ho zalívat s party blikající a barvy-střídající konvicí.
Rozlívala jsem víno podnapilým vysokoškolákům a vysvětlovala jim odrůdy a doporučovala jim polosuchou Rulandu šedou. (paradoxy života)

Co má dělat křesťan, pracující ve farmacii, když si u něho chce zákazník koupit potratový pilulky?
A jak se vyjímá to, že jsem prodávala lehké drogy v mém životopise?

Taky jsem potkala zoologa Vláďu, kterej se věnuje soupisu všech savců v NP Šumava. Vlastně to není moc zoolog, ale těch savců je jenom 30. V celý ČR je těch druhů jenom asi 60. Není to strašně málo? Vláďa mi vysvětlil, že rosomák žije na Sibiři. A taky v Česku, protože před 3 lety utekl z Brna a od té doby ho nikdo neviděl. Vláďa je šťastně ženatý a je super. A je to lesák. Představuju si, že jednou vezme svoji ženu, poseká pár stromů a postaví jí chalupu někde na kopci. Budou si tam vařit čaj a krmit veverky.

Hladila jsem 60 minut květ magnolie, až napůl zhnědl. Krmila jsem kapry starým chlebem a kapři u toho hráli sumo. Viděla jsem Anas platyrhynchos úplně zblízka a její modrá hlavička se kovově leskla. Zpívala jsem nahlas při procházce i nahlas při sezení na louce. Zpívala jsem a brečela dohromady za hlasů stovek dalších lidí a bylo to  d o k o n a l ý.

A potkala jsem kluka v flanelové košili, se zrzavou bradou. Kluka, co studoval dějiny umění, ale nechal toho a teď sází stromy. Kluka, co vyjadřoval všechny moje pocity slovama a povídal si se mnou a já s ním, přestože jsme se vůbec neznali a bylo to milý. Hodně milý. Byla to moje spřízněná duše, duše, jejíž cesta se náhodou srazila s tou mou, pozdravila mě a pak mě obejmula na rozloučenou mezi Kauflandem a Lidlem. A nebylo v tom nic jinýho. Jenom přátelský rozhovor plný vnitřního odpočinku. Pocit, že cokoliv děláš, děláš správně, protože existují lidi, co vidí spoustu věcí stejně. I když to možná není uplně ono. Těžko se to popisuje, ale všem vám přeju, abyste někdy potkali aspoň jednu ze svých spřízněných duší. Svět je potom o trošku hezčí ;)

Pavel mi pověděl, že chodí do Desertu na evangelický bohoslužby a jede domů dřív jenom kvůli divadlu Víti Marčíka. Víti Marčíka, toho geniálního umělce, kterýho znám asi 3 minuty svýho života a bezmezně ho obdivuju. Potom mi vykládal, jak se od září učí na harmoniku a hraje písničky od Radůzy a Pod dubem, za dubem. A že hledá brněnskýho sochaře nebo kováře, který by ho vzal pod svoje křídlo. Shodou okolností znám oba.

Chci říct, svět je tam venku. Pro mě určitě. Ne v civilizaci, ne v hromadě zážitků ale třeba tam nahoře, ve Vláďově chalupě s veverkou u nohou.
Nedejme se k spánku svésti.

Snídám zmrzlinu

Borůvkovou.

Sháním padáková lana v Army Storu a snažím se obhájit svůj nápad s etiketama na svíčky z papíru. Jenomže papír hoří, vědělas to Báro?
Dneska ráno jsem si vzpomněla na rosomata a zahradního mývala, jak každou fyziku řvali na Gončiho LEŽ! LEEEŽ! A jestli mají nějakou hodinu na vysoké, kde to můžou opakovat. Nebo jestli by, kdyby studovali fyziku, vůbec měli nějakou hodinu, kde by si to mohli dovolit.

Blíží se Majáles a já si vzpomněla, jak panda omdlela v davu podnapilých studentů. Vážně se to stalo, nebo se mi to zdálo? A proč nejdeme oslavovat jaro, když už jsme konečně ti vysoko-studentíci?

Chtěla bych vidět děti karotky Karolíny a zahradního mývala. Jestli má Bůh aspoň trochu smysl pro humor, tohle by se mělo stát. Nebo bych je radši možná vidět nechtěla. Protože víc Sheldonů už tenhle svět asi nezvládne. No dobře, možná jednou bych na ně nakoukla. A hodila jim do postýlky mikroskop nebo něco, aby se zabavily.

Každej týden čtu minimálně jednou nahlas. A v botanickým semináři nedělám nic jinýho, než že kreslím kytky. Sasanku, violku, petrklíč a borovici pinii s těma nejlepšíma semínkama eva, co stojí 80 korun a já ve středu snědla půlku hrníčku. A mrtvej plameňák hnedka zbělá. Věděli jste to?
A taky píšu rukou. Existují ještě nějací vysokoškoláci, co tohle ještě umí? Nebo výtvarka, hudebka a tělocvik zanikají při přijetí na fakultu strojního inženýrství?

Asi po měsíce jsem včera zahlídla veverku.Jenom se mi mihla před očima, se svým nadupaným batohem bez nůžek. Připomíná mi srnečku a její krámy, ale srnečka má aspoň svoje malinký růžový nůžky, který mi vždycky zachrání život. Veverka ne.Omylem jsem napsala sranečka místo srnečka a je to nejvtipnější věc dnešního dne. Smutný, ale stále se směju.

Bělá se plachta osamělá

v mlžném oparu modravém

Co hledá v dálce lod'ka smělá ?

Proč opustila rodnou zem ?

Proč mám na ISICu knírek?!

Veverka je nechutná šprtka a už má nastudovaný celý povinný botanický penzum. A beztak i latinsky. Přeju jí to
LEEEEEEŽ.

Jo a nemáte doma někdo podkladový koberec navíc?

Velmi zdařilá malůvka

LEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEŽ!

(2)Pusheenka: Spišský hrad

Pusheenka miluje. A Pusheenka doporučuje!

Chci být sám stebou. And that's the way of život.

Má milá, jak ti je, tak jak ti je?

(Chinaski jsou zakořenění v mým dětství. A nezmění to ani jejich současný hudební 'výtvory')

Včera jsem došla k tomu, že definicí toho nepochopitelnýho pocitu, kterým se stane život, když se zastavím je Vesmír. Protože vesmír je to všechno. Je tak obrovský, že je neuchopitelný, je to tajemství života a je to krásno. Protože hvězdy a galaxie, fialová se zlatou, nebe a mraky. Pro mě je to stejně všechno Bůh, jenomže Boha nikdy nikdo neviděl. Vesmír můžu zahlídnout aspoň večer. A vesmír aspoň tak trochu 'znázorňuje' všechny ty pocity, co dělají svět nejhezčím místem k životu.
A to je ono. Na světě je tolik všedních radostí, který zpříjemňují den, ale tak nějak potají. Před pár dny jsem byla na schůzce v téměř cizím prostředí, se skoro cizíma lidma, s cizíma pocitama. A tou jedinou oporou, tou známou a uklidňující věcí v tamtom světě a spojkou s mým známým světem bylo teplo z hrníčku v mé ruce. Držela jsem ten hrnek čaje a bylo to. Bariéra se prolomila, to teplo bylo příjemno. To teplo mi pomohlo být mnou. A to je zvláštní a zajímavý, protože to zpětně vidím ve spoustě situacích.

Myslím, že jsem nejšťastnější právě jako katolík. Věřím na zázraky na přímluvu i na zázraky jen tak. Věřím, že sny se splní a každý člověk má šanci žít nejlépe, podle něho samotného. A věřím, že láska je čaroděj a ticho prý léčí. A že dobro stejně nakonec zvítězí! 

Zní to jako pohádka. Jako hromada nesmyslných planých řečí jedné zamilované holky. Ale život se někdy může zdát jako pohádka. Někdy, když přijde On a všechno na tu pohádku nevědomky promění.

Ale slíbila jsem, že o něm ty články nebudou. Protože on v mým blogosvětě není žádný zvíře. Je to jenom On.

„Mám dnes blíž k Bohu. A při mších v kostele jsem se přestal stydět za svůj hlas. Protože tam se zpívá pro radost. Nikdo vás nekontroluje, jestli zpíváte dobře nebo falešně. Takže je to úplný opak toho, jak si to pamatuju z hudebky ze školy. Tam jsem měl dokonce zpívat zakázáno, že prý jsem to neuměl. A já neříkám, že umím. Ale tam jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se řeklo: ‚Pojďme si společně zazpívat! Jen tak – protože je to fajn.‘“ (fb Humans of Prague, 2016)
Taky to neumím. Ale v kostele zpívám vždycky.
Hudba proměňuje situace a vnitřní nastavení věcí. Jsou v ní vzpomínky a všechny pocity. a teď mě omluvte, jdu se naučit hrát na kytaru.

(Timo)

P. S. Snad jsem Rosomatovi aspoň trochu vyhověla, ikdyž tuším, že to nebyl uplně jeho šálek kávy. Nebo čaje. Teplýho čaje ;)

(1)Pusheenka: v Praze

V Praze je prý blaze. A Pusheenka si to nedávno chtěla vyzkoušet na vlastní srst. Tak proč ne že jo?

P.S. K profesionálnímu photoshootu si pusťte hudbu (https://www.youtube.com/watch?v=mXb0S3pT_dc)

Žijeme divadlem!

Jako malá jsem chtěl být herečka. Byly mi 4 roky a tahle otázka byla dost důležitá: Co z tebe Bájo bude až vyrosteš? Herečka. Ája chtěla být zubařka, Bája herečka. Asi se mi líbilo to slovo, protože na jevišti školkovských besídek jsem ve svých jahůdkových šatech brečela, když jsem zapomněla text.
Na gymplu se to nějak prolomilo, začali jsme s Klášou, Bábou a Šajdou chodit do dramaťáku, první rok jsem hrála upíra s dvěma replikama. Byl to dost úspěch, protože většina upírů měla repliku jenom jednu. Jeden rok byl dokonce konkurz na hlavní role, který jsem omylem vyhrála. Omylem, proto, že jsem se ho nezúčastnila, hrála jsem akorát doplňující roli Bábě, která se ucházela o tu hlavní. Promiň Bábo. Tuhle hru jsme nacvičovali tak dlouho, až jsme jí vůbec nikde nehráli. A pak další a další, které jsme nikde nehráli. Spousta zkoušek proložená etudami ("Barborky květinky"), které k ničemu nevedli, až se akvabely dostaly do centra dění a všechny ostatní aktivity z pracovního týdne vyřadily. Ano. A přesně ten rok, kdy jsem přestala chodit se začal nacvičovat největší školní muzikál od založení, se zapojením sboru a orchestru, tanečních čísel a tak. A dokonce se hrál. Hrála tam celá škola. Ale víte kdo ne? Hlavní postava nikdy nehraných Ptákovin!

 Tento akademický rok (koncentrace slova akademický v mých příspěvcích je takřka udivující :D ) se divadlo konečně vrátilo zpátky do mého života. A je to skvělý.
Celý podzimní semestr jsme nacvičovali Anděla Páně, do kterého jsem byla vybrána, proto, že jsem seděla v kostele i po skončení mše. Jepíjé! Nacvičování bylo náročný, ale premiéra mi všechno vrátila zpátky. Přeplněnej sál, růže a potlesk ve stoje. Ajó, takovýhle to je, být herečkou!

Postřehy odjinud. Hehe.

Co jsem si ze studia na přirodovědě odnesla za dva týdny semestru? Poznámky o profesorech.

Jaroslav Seifert, Facebook 2016

Jakožto první věc jsem zaznamenala, že většina diplomovaných akademiků vládne velmi sofistikovaným projevem. Tak například:

"I takováto zvláštnost a zajímavost byla zajímavá."

 nebo

"Nevím proč, ale jsou věci, které nejsou pravda."

či snad

"Žádné organismy z této doby nejsou známé. Myslím tím tedy, no, nejsou známé."

Také se mi líbí, když cvičící docent komentuje svou vlastnoručně vytvořenou prezentaci slovy:
"To je kravina"

Třetí věci, které si nešlo nepovšimnout: každý botanik na světě miluje herbáře. Nejenže miluje herbáře, taky má nachystaných milion důvodů proč jsou tyto skvělé a užitečné. A je připraven vás svými argumenty uvrtat do země. Takže pro svoje vlastní dobro: Neprovokujte žádného botanika moderními technologiemi na záznamy květin, jako jsou FOTOGRAFIE, ANALÝZY DAT, VIDEOZÁZNAMY či cokoliv, co není z pravěku, prostě to nedělejte.

Nejspíš z tohoto důvodu byla snad každá úvodní hodina letošních botanických předmětů věnovaná herbářům. A to konkrtétně sahání na herbáře, povídání si o herbářích, ukázky herbářů, záludné hádanky o herbářích (které vůbec nebyly záludné, protože jsme na ně dostali odpověď v předchozí hodině), úkoly typu: vytvořte si vlastní herbář, věty typu: MU má 4. největší herbář ČR, světe div se! A co víc: 3 hodinové luštění starých německých a latinských herbářů. Definitivně moje nejoblíbenější pasáž -_-

TO DO LIST

Můj pokoj vypadá jako po výbuchu.

(tohle se stává dost často, skutečným problémem ovšem je, že tentokrát tento stav setrvává déle, než by bylo záhodno)

A musím se přiznat, že vnitřek mojí mysli taky.

Jelikož jsem ale v následujících týdnech? dost časově zaneprázdněná vším možným a zbylý volný čas trávím na kouzelných sociálních platformách (které vlastně z hloubi duše nesnáším) nezdá se, že by se tento stav změnil!

Z výše vypsaných důvodů jsem se rozhodla, že je nutno udělat radikální změnu. Změny!

(V tomto bodě je nutno říci, že tento seznam velmi sobecky slouží hlavně mé osobě. Abych měla na místě, které dokonce momentálně pravidelně navštěvuji - internet :O - seznam věcí, které chci vážně udělat. Které musím udělat, abych si 'uklidila život'.)

Moc by se mi líbilo, aby tyhle změny nastaly nejpozději do konce měsíce března. Je to spousta času, pro takovýhle kraviny, ale stejně mi něco říká, že to nestihnu.
Jůů, jarní úklid, hehe.

-umístit konečně třídní hodiny na nějaké vhodnější místo než je můj stůl. A to nejen proto, že mi pořád padají. A že je kvůli tomu za chvilku rozbiju
-schovat akvebelský medaile do nějaké vhodné krabice, tak aby neztratily svoji cenu, kterou pro mě stále ještě mají. Konečně jsem se dostala do bodu, kdy pro mě akvabely neznamenají nic víc, než velkou ale zároveň uzavřenou kapitolu života.

(teď mě tak napadá, že se by se pod medailema, mohlo uvolnit místo na hodiny.. )

-zorganizovat si alespoň nějakou knihovničku do pokoje. Protože knihy se mi teď válí úplně všude, počínaje stolem a konče okenním parapetem.

-předělat si celou nástěnku do nějakého organizačně-motivačního duchu. Protože v mým životě vládne v posledních týdnech? měsících? dost zmatek a něco takového by se mi hodilo. Spíš něco jako need-for-life!

-vybalit Slony z IKEI, ušít si na ně povlaky a vyšít na ně křížkový vzor. A už jsem se i rozhodla pro 'finální' verzi :)!

-udělat si grafický návrh vzoru výšivky!

-obnovit a doplnit Bucket list, aby tam byly i věci, které chci doopravdy udělat a nejen různé pubertální výstřelky jako 'pastelová barva na vlasy'

-uklidit si šatník a najít vhodné místo na tašky

-naučit se základní akordy na kytaru

-dopsat si všechny deníky včetně přihrádky na valentýnkuu

-zbavit se všudypřítomných kravin!

Tralalaa, držte mi palce!

Jak jsme se s Kefkou vloupaly do kuliček

Začátkem dnešního článku vás musím uvést do dále zmíněné problematiky:

Chodíme s Kefkou často plavat.
Moc rády chodíme plavat.
Chodíme spolu plavat.
No tak, dobře, když nás zrovna přepadne deprese s pohybové absence zajdeme plavat. Nebo se domluvíme, že půjdeme zítra plavat a taky plavat nejdeme. A musím přiznat, že už jsme dlouho nebyly. Nebo možná jenom já, protože Kefka, jakožto jediný vlastník bazénové permanentky si může chodit plavat, kdy se jí zachce a mně o tom nic neříct!

Tentokráte naše výprava do bazénové země začala poněkud jinak...

(dramatická mezihra)

Vděčná: Za hlaholů trombonů a trubek

Děkuji za to, že jsem ve svých nedožitých 20 letech objevila kouzlo hudby. Kouzlo kvalitní hudby. Kouzlo kvalitní hudby, která dokáže proměnit atmosféru okamžiku až k nepoznání.

Nejspíš proto mají lidé tak rádi filmovou hudbu. Howard Shore a úžasný Pán prstenů, Hans Zimmer, John Williams (Harry Potter <3 ) a další..

ta jména vlastně skoro neznám, ale je fajn si je napsat a pak se k tomu někdy vrátit a říct si: joo, už jsem je někdy slyšela!

Kdysi jsem byla s přáteli na filmu, který postrádal jakoukoliv hudební sloku. Já bych si toho možná ani nevšimla, pokud by nás na to uvaděč dopředu neupozornil, ale většině mých hudebních přátel se ten film 'nějakým záhadným způsobem' nelíbil. Mě se líbil dost, ačkoliv jsme ho nedokoukali úplně do konce. Možná to nakonec způsobila ta hudba. Znáte ten pocit, když jedete autobusem nebo jdete po ulici a v uších vám hraje něco tak tematického, že si připadáte jak hlavní postava 'červeného' filmu? To je jeden z mých oblíbených pocitů. Protože potom si zpívám a skáču a běžím co mi stačí dech a necítím se u toho blbě. Jsem svobodná ve své vlastní mysli.

Otvíráme semsetr. Teda semeesrt. Semestr!

Poprvé od Vánoc mi dneska začala škola. A hned jsem se dozvěděla tolik zajímavostí!

Jarní semestr jsem kupříkladu začala v samotném srdci Brna. Na Kampus trošku nezvyk, ale já si pro dnešní ráno vybrala Filozofickou fakultu a předmět Paříž, biografie města. Na ten předmět jsem se těšila. Dost. Ani nevím proč, když nerozumím už jen názvu. Biografie. Co to vlastně znamená biografie? Evokuje mi to biograf. Ale filmy o Paříži jsem od toho dneska nečekala.
Dobrou zprávou bylo, že je tento předmět garantovaný Seminářem Dějin umění. Takže to bude super! Dějiny umění, totiž byly jedny z kulturně nejpřínosnějších (nečekaně) hodin na gymplu. Aspoň jedna část. A všichni je nesnášeli, o to lepší důvod si je zamilovat!
Po shledání, že Filozofická fakulta asi nedisponuje takovým jměním jako Přírodovědecká tato (díky Adame -_-) nebo ho aspoň nerozhází na výstavbu lukrativního příbytku a toho, že ty schody jsou na šikmo a budu po nich muset vystoupat až do třetího patra, moje nadšení lehce opadlo. Ale ne, zachováváme si pozitivní přístup, vždyť přece právě začal nový semestr, nový režim, nový živoot! Po  půlminutovém hledání učebny jsem ji i našla. A vedle ní, díky světe, Vendy. Ale ne 'moji' Vendy. Zcela novou, mnou zatím neposkvrněnou informatičku Vendy. Chroupala okurku.