Láska je čaroděj

i tak
zůstáváš ve mě má
unavená tichá bojovnice
moje posvátná
k zemi napnutá olovnice
souměrně spolu
tiché noční struny
pokládám něžně
doteky
v první řádky notové osnovy
za svitu luny
tvé měsíčky ve tmě svítí
jak česneku stroužky
prsty ve vlasech
jak proti proudu pstroužky
a já - vyju na měsíc

TIMO

3 roky jsou děsivě dlouhá doba. Za tu dobu přece člověk získá titul, téměř odmaturuje, naučí se chodit, mluvit, lézt, přestane nosit plíny. 2 + 1. To zní dobře. Skoro jako první byt mladého párečku. 2+kk. 2 roky už jsou míň, 2 jsou možná tak akorát. Kdo ví. Jednička už se nějak zakamufluje.

Kateřina Šedá a její projekty. Co kdyby to vyšlo? Dovolil by to vůbec někdy někdo? Nebo by se celý 3 roky přeskočily? Je důležitější dodržovat rodinné zásady nebo si žít život podle svýho a odpovídat ANO na výzvy, i když se zdá že nemusí být vhodné pro morální růst?
Čtyři dohody si myslí, že morální růst je blbost. Že se člověk nemá podřizovat žádným vepsaným pravidlům. Žádný stresy, žádná vina. Moc toho ještě nevím, protože jsem asi na straně 30, ale takhle nějak to působí. Já si myslím, že je to blbost, že Bůh přece existuje a člověk by ho měl poslouchat ale zpovídat se jenom před ním. Neposlouchat rodinné příkazy, necítit vinu skrze ně, vytvořit si vlastní systém podle svého vlastního svědomí a žít život at its finest! Slušně, ale naplno.

A když Kačka řekne, že jedem, tak jedeeeeem, navzdory všemu rádoby křesťanskýmu tvrzení, že se to nehodí, a nehodí a nehodí. Co když se to zrovna hodí?

Musím ty Čtyři dohody dočíst a udělat si o nich jasnej obrázek.

Patetické povídání o vodě

(jsem hrdá, že si pamatuju význam slova patetický)

Miluju plavání. Ve vodě. Ten pocit ponoření se do ní, pohyb v jiným skupenství na jaký jsme normálně zvyklý, pohyb v jiné hmotě. Poprvé jsem si to uvědomila asi ve 14 na nějaké víkendové akci, kde jsme se bavili o tom, kde se cítíme dobře. Odpověď byla, že ve vodě. V bazénu. Nedá se na
Znovu mi to ale došlo až v těch dvaceti.

Je zvláštní, kolik času jsem ve vodě strávila a kolik se mi s tím pojí zážitků. Spoustu z nich je negativních, jako brečení do brýlí nebo nedostatek dechu, ale ten pocit ze samotnýho pohybu ve vodě je jedinečnej a moc pozitivní. Nedá se nahradit ničím jiným.
Ale musí to být v bazénu. Plavání v moři nebo v rybníce je odlišný, najednou nejsem ohraničená čtyřmi stěnami, najednou ztrácím kontrolu a bojím se tmy u dna nebo kousnutí žraloka. Chybí mi určitě i vůně chloru.

Nejlepší pocit je, když jsem v bazénu sama. Když můžu skočit do vody jako první, hladina je ještě klidná a netknutá, rozrazím ji až já a stejně tak klidně, že jí to chvíli trvá než se celá rohodí. Když se mi ještě nezamlží brýle a dno není špinavý. Když kolem není ani noha, jenom uklidňující mokrá modrá a já, užívám si každý tempo a ten klid, ticho a moje vlastní pohyby.

Dneska jsem nad tím přemýšlela a je to skoro jak lítání. Člověk není omezen skoro ničím, jen svojí vlastní ohebností. Může si plavat kterýmkoliv směrem, zkrátka jakkoliv, má obrovskou svobodu. To mě na tom hrozně baví, že se můžu jen tak vznášet v prostoru. Blbnout si sama se sebou. Hýbat se.
Baví mě dívat se na hladinu zespodu, pozorovat bublinky a snažit se vyfukovat kroužky. Baví mě líbat se pod vodou a běhat prsty po dně. Hrozně mě baví plavat s ním, možná proto, že se můžu trochu předvádět, ale taky proto, že to má najednou přidanou hodnotu. Plavání a Láska.

Za chvilku mi dojde druhá permanentka na plavání. Zase jsem na sebe hrdá.