Dneska jsem si poprvé pustila Daily mix od sptf a líbil se mi. Nebylo tam sice žádný překvápko, ale odhadli mě dobře. Smutný, pomalý, zamilovaný. Well done.
Tento týden jsem na praxi v cizí školce. Cizí proto, že to není moje školka kde pracuju (já fakt pracuju ve školce, to je HUSTÝ! Barčin život aneb jak se plní sny...). A tak jsem přemýšlela, že už mám pár praxí za sebou a už jsem pár školek pochodila. Vlastně tohle je čtvrtá školka ve které jsem byla. Všechny byli státní, 3 z nich v Brně a jedna vesnická. A na každé mi něco vadilo. Vlastně nejlíp na tom byla ta vesnická, ale možná to bylo i tím, že to byla jediná běžná školka. Můj subjektivní názor je, že ta školka je lepší, protože je na vesnici.
Pracovat s děti celý život je určitě vyčerpávající. Ale nemělo by být zas tak, že jsou některé učitelky na pokraji zhroucení po pár letech práce. To mi přijde trošku zvláštní.
Možná mají Montessori pedagogika a alternativní přístupy obecně vážně něco do sebe.
Bavím se tím, jak mě všechno, čemu se momentálně věnuju, výrazně ovlivňuje. Ale většinou jen v tu danou chvíli. Pracuju v Monte a už přemýšlím, že bych si udělala Montessori kurz za několik desítek tisíc. Za půl roku tam pracovat nebudu a určitě si na to ani nevzpomenu. Nebo jo? Když já po těchto zkušenostech nevím, jestli chci ještě někdy pracovat v běžné školce. Na děti se tam kříčí, děti se ponižují, pomlouvají, zesměšňují. Aspoň tam, kde jsem byla. Děti se hodnotí. Děti selhávají a pořád jsou tlačeni do nějakého výkonu, pořád se musí zlepšovat a je jim to zdůrazňováno, vždyť ve škole se přece s nima nikdo mazat nebude, že jo. Na jednu stranu to chápu, ale na tu druhou, větší stranu, je mi z toho, jak to tady systém nastavil smutno. A trochu se bojím, že to není jenom moje ojedinělá zušenost.
Tento a příští týden vrcholí bakalářkové šílenství. Doufám, že se mi to povede a zvládnu to dopsat. Mám strach, i když to racionální já tam vzadu v hlavě ví, že to zvládnu. Ale stejně jsem kvůli tomu nervozní, ve stresu a občas nemůžu usnout, protože myslím jen na to, kolik zbývá stránek. A potom to skončí tak, že nepíšu nic a radši smolím tenhle článek. Hmmmm
Co ze mě bude až vyrostu? A vážně chci studovat tuhle školu?
(odpověď j, že asi zas tak ne, ale co už teď)
Člověk by měl někdy vážně poslouchat svoji mámu.
