V neděli jsem byla na hodech. Dobrovolně, vlastně skoro na vlastní přání. A bylo to? Super. Mooc super.
Je to zvláštní, protože jsme si myslela, že na hody nepůjdu asi tak nikdy v životě? A už jsem tam byla potřetí. A šla bych zas.
1. Může za to Vojtatra. Bez něho na hody nechodím, s ním můžu pít, smát se, povídat, tančit, dělit se o klobásu, tančit, usmívat se, procházet se, tančit, točit se, tančit, tančit, tančiiiit
2. Může za to Slovensko. Tam se jede čistý folklór bez přetvářky. Tam se folklór přímo žije. Na východě je kroj v každém domě, chodí se v něm na svatbu, na pohřeb, na Velikonoce, do kostela se tam chodí snad každý den. Tady se do kroje navlečou lidi ze srandy, aby měli důvod se opít a zabavit.
3. Může za to hudba. Takž zase Vojta a zase Slovensko. Lebo trombon, plechy, housle, tubaaa. Všechno už poznám, teda s malou pomocí. Ale lidovky mají něco do sebe. Jsou takový obyčejný, ale zároveň dědictví. Hra na nástroje je služba a hraní lidovek je služba pro obyčejný lidi. Je to šuper.
Navzdory veškeré nesmělosti musím poznamenat, že hovory s obyčejnýma lidma mají smysl. Kéž je jich více.
