Chci být sám stebou. And that's the way of život.

Má milá, jak ti je, tak jak ti je?

(Chinaski jsou zakořenění v mým dětství. A nezmění to ani jejich současný hudební 'výtvory')

Včera jsem došla k tomu, že definicí toho nepochopitelnýho pocitu, kterým se stane život, když se zastavím je Vesmír. Protože vesmír je to všechno. Je tak obrovský, že je neuchopitelný, je to tajemství života a je to krásno. Protože hvězdy a galaxie, fialová se zlatou, nebe a mraky. Pro mě je to stejně všechno Bůh, jenomže Boha nikdy nikdo neviděl. Vesmír můžu zahlídnout aspoň večer. A vesmír aspoň tak trochu 'znázorňuje' všechny ty pocity, co dělají svět nejhezčím místem k životu.
A to je ono. Na světě je tolik všedních radostí, který zpříjemňují den, ale tak nějak potají. Před pár dny jsem byla na schůzce v téměř cizím prostředí, se skoro cizíma lidma, s cizíma pocitama. A tou jedinou oporou, tou známou a uklidňující věcí v tamtom světě a spojkou s mým známým světem bylo teplo z hrníčku v mé ruce. Držela jsem ten hrnek čaje a bylo to. Bariéra se prolomila, to teplo bylo příjemno. To teplo mi pomohlo být mnou. A to je zvláštní a zajímavý, protože to zpětně vidím ve spoustě situacích.

Myslím, že jsem nejšťastnější právě jako katolík. Věřím na zázraky na přímluvu i na zázraky jen tak. Věřím, že sny se splní a každý člověk má šanci žít nejlépe, podle něho samotného. A věřím, že láska je čaroděj a ticho prý léčí. A že dobro stejně nakonec zvítězí! 

Zní to jako pohádka. Jako hromada nesmyslných planých řečí jedné zamilované holky. Ale život se někdy může zdát jako pohádka. Někdy, když přijde On a všechno na tu pohádku nevědomky promění.

Ale slíbila jsem, že o něm ty články nebudou. Protože on v mým blogosvětě není žádný zvíře. Je to jenom On.

„Mám dnes blíž k Bohu. A při mších v kostele jsem se přestal stydět za svůj hlas. Protože tam se zpívá pro radost. Nikdo vás nekontroluje, jestli zpíváte dobře nebo falešně. Takže je to úplný opak toho, jak si to pamatuju z hudebky ze školy. Tam jsem měl dokonce zpívat zakázáno, že prý jsem to neuměl. A já neříkám, že umím. Ale tam jsem se nikdy nesetkal s tím, že by se řeklo: ‚Pojďme si společně zazpívat! Jen tak – protože je to fajn.‘“ (fb Humans of Prague, 2016)
Taky to neumím. Ale v kostele zpívám vždycky.
Hudba proměňuje situace a vnitřní nastavení věcí. Jsou v ní vzpomínky a všechny pocity. a teď mě omluvte, jdu se naučit hrát na kytaru.

(Timo)

P. S. Snad jsem Rosomatovi aspoň trochu vyhověla, ikdyž tuším, že to nebyl uplně jeho šálek kávy. Nebo čaje. Teplýho čaje ;)