Vděčná: Za hlaholů trombonů a trubek

Děkuji za to, že jsem ve svých nedožitých 20 letech objevila kouzlo hudby. Kouzlo kvalitní hudby. Kouzlo kvalitní hudby, která dokáže proměnit atmosféru okamžiku až k nepoznání.

Nejspíš proto mají lidé tak rádi filmovou hudbu. Howard Shore a úžasný Pán prstenů, Hans Zimmer, John Williams (Harry Potter <3 ) a další..

ta jména vlastně skoro neznám, ale je fajn si je napsat a pak se k tomu někdy vrátit a říct si: joo, už jsem je někdy slyšela!

Kdysi jsem byla s přáteli na filmu, který postrádal jakoukoliv hudební sloku. Já bych si toho možná ani nevšimla, pokud by nás na to uvaděč dopředu neupozornil, ale většině mých hudebních přátel se ten film 'nějakým záhadným způsobem' nelíbil. Mě se líbil dost, ačkoliv jsme ho nedokoukali úplně do konce. Možná to nakonec způsobila ta hudba. Znáte ten pocit, když jedete autobusem nebo jdete po ulici a v uších vám hraje něco tak tematického, že si připadáte jak hlavní postava 'červeného' filmu? To je jeden z mých oblíbených pocitů. Protože potom si zpívám a skáču a běžím co mi stačí dech a necítím se u toho blbě. Jsem svobodná ve své vlastní mysli.

Děkuji za to, že mě Vojta naučil vnímat žesťové nástroje a to nejen jako součást mnou opovrhovaných dechových skladeb. Že mě naučil rozdíl mezi trombonem a pozounem (pouze fonetický) a dokonce podle zvuku rozeznat hru na tubu od hry na trubky. 

možná se vám to zdá triviální, ale věřte mi, dřív bych to nezvládla

Děkuji za to, že jsem se alespoň trochu naučila si hudbu vychutnávat. A věnovat jí pozornost. Ať už třeba zůstat po mši sedět v lavici a naslouchat virtuósním pokusům našeho varhaníka nebo si koupit lístky na skvělej koncert vážné hudby. 

Děkuji za přátele, který se věnují hře na jedinečné hudební nástroje. A za svoje tendence je pořád přemlouvat, ať mě pozvou na soukromý koncert. A za jejich dobrou vůli, protože to někdy vážně udělají. A za to, že se potom do těchto zvuků, můžu položit úplně jinak, s pocitem lásky a pevných přátelských vazeb, které ten moment dělají ještě výjimečnějším.

Děkuji za nekonečné přednášky o tom 'jediném' dokonalém hudebním nástroji a za to, že už si sama a bezděky užívám momenty, ve kterých ho slyším. Ve kterých ho objevím.

Děkuji za to, že mám doma přístup k nevratně rozladěnému klavíru a že mám ještě pořád chuť se na něj naučit. Je to zvláštní, protože ve skrytu duše nevěřím tomu, že by se to jednou mohlo stát, ale pořád o tom sním. A sny se přece plní! :)

Sny se vážně plní!