Malá vítězství

Právě jsem uběhla dva kilometry bez přestávky. Je to pro mě velký úspěch.
Snažím se začít s během už od loňského léta. Říkám tomu, že běhám, ale 13 záznamů na mé běhací kartičce dává dohromady přesně 1 běh za měsíc. Takže snaha začít s během je asi přesnější. Když už běžím, tak stále tu stejnou trasu. 2 kilometry tam, 2 zpátky. Občas je to běh, většinou procházka; chvíli běžím, dlouhou chvíli jdu a takhle pořád dokola.
Ale dneska se stal ten přelom, a já uběhla celou cestu tam bez zastavení. Cítím se jak nějaký superhero, přitom každý zdravě se pohybující jedinec si ťuká na čelo. Ale pro mě je to obrovský úspěch.
Mým snem je doběhnout ty 4 kilometry bez zastávky. A půlka snu už je za mnou.

Díky tomu si posiluju vůli. Posiluju svou vnitřní motivaci a vytrvalost a to jsou věci, které se do života hodí. A mám pocit, že nic není nereálný. Že můžu dokázat cokoliv.
Tak například letošní dobu postní jsem se postila od cukru. Přes 6 týdnů bez cukru, jenom v neděli. Zdálo se to nereálný, ale jo, zvládla jsem to. Teď mi to přijde jako levou zadní. Takový vítězství mě posouvají a jo, možná to zní jako blbosti, ale já to vnímám jako skvělou věc. S Vojtechem jsme byli už 70x plavat. Asi za dva roky. Jo, vlastně to jsou jako 3 plavání do měsíce, ale i to je víc než nic. Měsíc ani týden zase nejsou nekonečný. A tři plavání do měsíce jsou plavání skoro každej týden, pokud to skoro trochu prodloužite. A to už je cool. Jsem na nás hrdá.

Vlastně je to strašně super. To bude možná to, jak jsme se v občance učili, že je člověk od dvaceti do třiceti na vrcholu svých fyzických a psychických sil.

Tak, teď ještě zvládnout ty státnice a můj superpower bude až do nebes, wohooo.

(psáno v opojení běžeckých endorfinů)