Zkrátka, takhle dlouhé vlasy jsem asi ještě neměla. Je to nezvyk, velmi často si je do něčeho přiskřípnu, prohlížím se v zrcadle z boku, přehazuju si je ze strany na stranu. Kvalitou nejsou nic moc. Ale ta délka mě baví a pohrávám si s myšlenkou, že se nebudu stříhat až do svatby. Abych zjistila, jak moc ještě můžou narůst a jaký účes se z toho dá vytvořit. Protože když se dát nebude, tak se to vždycky dá ostříhat, že?
(Akorát mě na tom děsí, že se pak vdám a jedna z prvních věcí co udělám bude, že naplním stereotyp domácí hospodyňky a dám se ostříhat na mikádo. Z praktičnosti.)
Ze třech posledních týdnů jsem dva žila v Praze. Jak jsem tam tak bloudila, dost často jsem myslela, že je načase svým čtenářům opět poskytnout
D E N 1
Autobusu, který jsem si objednala, kvůli filmu, chyběla obrazovka i wifina. Nezbývalo než se uchýlit k tradičním médiím a tak jsem vytáhla knihu. Nejlepší rozhodnutí nedělního večera. Moje čtení sice vždycky obsahuje nejen fázi "usínání" ale i fázi "spánek", ale během cest do Prahy a zpět jsem vypozorovala, že když tyhle dvě fáze odezní, už se nevrací. Nejvýhodnější je proto si na začátku trochu zdřímnout a pak nerušeně pokračovat v četbě jak je libo dlouho. Po příjezdu není prostor na orientaci. Držím se postavy s kudrnatou kšticí a jedu metrem na černo. Chůze je náročná, protože na každý jeho krok jsou potřeba aspoň 3 moje. Po příchodu na byt toužím po odpočinku, Kudrlinka mě ovšem odvede na Designblok, který má zavřeno. Máme alespoň šanci obdivovat mísu z listí a předražené mobilní domečky v umělém lese. Následuje další zoufalý pokus o záchranu pražské cti a dostáváme se do Červené díry. Podlaha smrdí, všude jsou červená světla a Ovečka si objednává Zonku ve skle. Bohužel v Díře právě probíhá přednáška, takže jsme vyhozeni, protože si povídáme. Raduju se, protože se blíží moje vysněná postel. Bohužel vede opět přes saunový domek:
"To je moje ségra, ale ona moc není nadšená, že tu je"
"Čau. Co děláš? Studuješ nebo už pracuješ"
"Obojí. Studuju vejšku"
"A jakej obor?"
"Speciální pedagogiku"
"Aha..... hustý....."
"Hele v pohodě, já vím, že to není dostatečně cool na tuhle akci."
D E N 2
Praha smrdí. Cestu na
D E N 3
Po cestě na kurz potkávám venčící paničku s psem. Pes se vykadí na dlažební kostky. Paní hovno sebere do pytlíku. Špinavý flek na dlažbě zůstává. Začínám chápat příčinu smradu. Odpoledne mě skoroVítkovi pozvou do svého království na večeři. Podává se pečená dýně a brambory a chutná to jak nejlepší jídlo mého života. Asi mám velký hlad nebo vařil Ondra? Marně hledám lampion štěstí na obraze nad stolem. Marně se snažím získat nadšení pro filatelii. (Zatím ještě) slečna kuchařka mě odprovází na zastávku. Anorka mrtvolka mě vyprovází jenom ve šlapkách a svetýrku. Já mám bundu, šál, čepici a svetr. Některý věci se nemění.
D E N 5?
Je to už fakt dávno, tak nevím. Kurz měl celkem dní deset, ale tady se moje vzpomínky mlží. Každopádně jsem druhý týden opustila skromný pokoj mého Pražského bratra a užívala si přítomnost té nejbáječnější ženy pod sluncem a jejího prostorného příbytku nad kostelem. Vařily jsem si spolu jídlo, pouštěly si rozhovory s Markem Orkem Váchou na dobrou noc a půjčila mi svoje epesní folklorní povlečení. Dokonce v mojí přítomnosti nosila sukni a ne tepláky, což hodnotím všemi body! Ty nohy si světlo světa zaslouží! Tento týden si doma prozíravě nechám věci na běhání, i když bych konečně čas a motivaci měla. Vynahrazuju si to pěškochůzí na dalšídalšídalší zasávku. Jeden den jdeme s protestantkou na vysokoškolskou mši k Halíkovi, který slouží v kostele PŘÍMO! naproti Karlově Mostu. Navzdory tomu je v kostele příjemně a klidně, proto celou mši prospím a z Halíka nemám nic. Jediné co jsem si z návštěvy odnesla je, že pod ambonem mají asi půl metrový zlatý atom. A to je cool. Pokus číslo dvě o rozhovor s jiným knězem taky nevyšel. Brána se zavřela a Barunka z toho vycouvala. Klasika. Creme dela creme to ale jistí (taková porce za tak málo peněz???????)!
D E N K O N E C
Poslední den večer přijel můj báječnej kluk, obejmul mě a všechny trable byly zase pryč. Noční procházka Karlovým mostem byly přesně tak romanticky kýčovitá, jak to zní. Liduška nám uvařila dýňovou polévku s KRUTONY! a dobrovolně si v pokoji nechala dva tuleně. Večer jsme strávili pozeráním oskarového filmu Obchod na Korze, který jsem celý nestihli a nějak se nemůžu donutit to dokončit. Ráno jsme Lidušce velkoryse nabídli pomoc s vyplnění odpovědníku do mezinárodních vztahů, ale spíš jsme jí tam udělali paseku: ("To teď nevíme, to přeskoč. Tohle taky! Sakra, ono se k otázkám nedá vracet?") Mezinárodní vztahy jsou těžší než by jeden čekal.
V poledne vyrážíme na nejvíc hipster snídani století - Vejce Benedikt v kavárně co nemá jméno. Jsme hladový a musíme si vystát frontu. Když nás obsluha uvede, cítím se jak známá instagramerka a v kavárně hledám očima svoje kolegyně. Nic. Jenom moja Tatra a ta na insta už nic nedává. Já jsem si ho ostatně zrušila už dávno. Za celou snídani, ze které jsme se ani nenajedli, platíme asi pětikilo, ale náladu nám to nebere, jdeme vstříc cíli dnešního dne, kterým je Vyšehrad. Po cestě se nejdřív ztratíme a pak zmokneme. Snažíme se to zachránit trhy na Náplavce - já si dávám vdolek a Tatra bramborák s balkánským sýrem. Je to výborný a zachránilo to naši ranní snídoňonic. Pořád prší, tak se rozhodneme že přečkáme průtrž v kubistické kavárně v domě U Černé Madony, kde si dávám kubistický věneček. Nejlepší věneček mého života, fakt.
Vojtovi se kavárna nelíbí a mě to mrzí. Honest Guide ji fakt vychvaloval a já jsem spoko. A číšnici jsou fakt skvělí. Nakonec stihnem i ten Vyšehrad a na konci dne se vydáváme na cestu zpátky do Brna.
Tady je nám stejně nejlíp.
(jako doma, ne na hřbitově!)
.
Jupí jej.
OdpovědětVymazatBude i druhý díl?
Hádaní postav mi dělalo trochu potíže, ale nakonec jsem si to užila.
Zdravím ženu s nohami, které jsou hodny vidění a vzkazuji, že bych ji taky někdy ráda viděla.
A v Kavárně, co hledá jméno jsem si dala kdysi silný kafe a docela se to ekonomicky vyplatilo - neměla jsem pak hlad až do večera :D